Vyberte si jazyk
Budoucnost, ve které jsme se už nyní ocitli, začíná v rovinách Gioia Tauro: v jihoitalském městě Rosarnu v Kalabrijské provincii, kde mezi 7. a 10. prosincem došlo ke skutečné městské guerille. Právě zde se nahromadily zásadní problémy naší civilizace: celé populace, které utíkají před bídou a válkou; strach, který zamořuje život přistěhovalcům a obyvatelům; hon na „odlišné“ a celosvětová mafie. K tomu se přidává nemožnost zarazit migrační toky, protože už dlouho nelze najít mezi Italy či obyvateli bohatých zemí nikoho, kdo by byl ochoten vykonávat za stejnou mzdu práci, kterou přicházejí dělat Afričané. Nakonec je tu pokrytectví těch, kteří věří, že odpověď tkví v monokulturní identitě, kterou je radno znovu nalézt. V Rosarmu bojují černoši proti soukromým hlídkám organizovaným obyvatelstvem, do jejichž řad pronikla ’ndrangheta [kalábrijská mafie] a které jsou vyzbrojeny puškami. Ministerstvo vnitra si vzpoury nespojuje s mafií, ale s ilegální imigrací, kterou chce vymýtit, a tak zapudit veškeré zlo. Je to léčka.
Itálie má už dlouhá léta špatnou pověst, která nahání přistěhovalcům strach. Nestoudnost dosahuje vrcholu, když naši ministři upozorňují na vzpoury ve Španělsku či ve Francii, jako by chyby druhých mohly zušlechtit ty naše. Jako by v Itálii neexistovalo zlo navíc, jaké představuje mafie. Vzpoury, k nimž došlo v posledních dnech, jsou v podstatě důsledkem a projevem nezdaru státu. Za dnešními vzpourami totiž stojí dlouhá historie. Přistěhovalci, kteří si v Rosarnu vybíjeli vztek, jsou titíž, kteří se v prosinci 2008 postavili na odpor ’ndranghetě. Čtyři z nich byli zraněni a Afričané v té době udělali něco, co už Italové dlouho nedělají: vyšli do ulic, kde po státu požadovali více spravedlnosti a legality. Odvážně napomáhali soudnímu vyšetřování, prolomili omertu a vystavili se velkému riziku. Přestože neměli povolení k pobytu, udali agresory s odhalenou tváří.
Důvody hněvu
Je tudíž pravdou, jak to také napsal autor knihy Gomorra Roberto Saviano, že Afričané zachrání Rosarno a možná i celou Itálii. Je tomu něco málo přes rok, co se vzbouřili Afričané z Castel Volturno poté, co skupina členů neapolské mafie camorra chladnokrevně zavraždila čtyři z nich. Následovala předvídatelná katastrofa, k jejíž ilustraci postačí pohledět na životní podmínky těchto Afričanů, na které kriticky poukazují organizace zaměřené na boj proti mafii. Video pořízenéLékaři bez hranic vypovídá o humanitární krizi v Gioia Tauro. Těžko popsat jinými slovy život lidí, odehrávající se v opuštěných průmyslových budovách okolo ohně a zejména hromady odpadků, v přístřešcích zbudovaných z lepenky nebo ve stanech bez sociálního zařízení. Krajina připomíná Gazu, nouzové kolonie v Pákistánu.Tvrzení, že tato hrůza je výsledkem přehnané tolerance vůči ilegálním imigrantům, je naprosto lživé. To my jsme povolali dělníky z Afriky, aby přišli sklízet pomeranče, protože to za takový plat a tolik hodin denně nikdo jiný dělat nebude (25 euro za 16-18hodinový pracovní den, z nichž 5 euro jde do kapsy mafiánským dohlížitelům a řidičům autobusu).
Videozáznam natočený organizací Lékaři bez hranic v prosinci 2009 v Rosarnu
Potom, co se toto vše tolerovalo a do regionů byly nality miliony euro, které skončily v kapsách mafiánů a nekalých politiků, není překvapení na místě. Na situaci posledních dnů není nic udivujícího: pokud tito Afričané nejsou považováni za lidi, je nemožné, podobně jako ve Steinbeckových Hroznech hněvu, aby dříve nebo později nevypukla vzpoura.
S nárůstem klimatických katastrof bude docházet ke kolosálnímu vylidňování. Velkým krizím je třeba čelit s velkými ambicemi, které dají základ nové solidárnosti. Uvažovat o integraci ambiciózně znamená připravovat se již dnes na budoucnost. Říká se, že vzdáváme-li se neustále svých kořenů a žijeme-li mezi lidmi, kteří nejsou jako my a kteří nás vystavují kulturnímu prolínání, přicházíme o svou identitu. To je také lež. Ve skutečnosti jsme se už změnili: ne proto, že křížení kultur už realitou je, ale proto, že naše identita – zvědavá, pohostinná, porézní – už není tou, jaká byla v okamžiku, kdy jsme masově emigrovali a byli konfrontováni s násilím. Identitu, kterou jsme ztratili, už nenalezneme, leda bychom ji zradili přijetím identity falešné. Nalezneme ji jen tehdy, pokud si uvědomíme, že problém, který musíme vyřešit, není problémem italské, ale lidské identity.
Noví přistěhovalci
Afričany střídají Rumuni
„Kdo chce vidět, jak vybuchne bomba, ať zajede do oblasti Gioia Tauro,“ píše La Stampa. Ještě než se z oblasti stačili vystěhovat afričtí sezónní dělníci, již tam zapustila kořeny jiná komunita přistěhovalých sezónních imigrantů: Rumuni a Bulhaři. Nepotřebují povolení k pobytu a italským zaměstnavatelům tak kvůli nim hrozí nanejvýš pokuta za práci načerno a nikdo je nemůže udat za nelegální přistěhovalectví. „Lépe sem zapadnou a Afričany už začali nahrazovat,“ prozrazuje deníku jeden místní zemědělec. Navzdory válce, kterou rozpoutala kalabrijská mafie ‘ndrangheta’ jsou přistěhovalci a jejich směšné platy pro křehké pomerančové hospodářství, kde zisky klesají každým rokem, nepostradatelní. Řada zemědělců v regionu totiž už „raději ani nesklízí a spokojí se s dotacemi z Evropské unie (800 až 1 200 euro za hektar) a šetří na platech afrických imigrantů.“
