Vyberte si jazyk
Derk-Jan Eppink je kacíř. Konzervativní člen Evropského parlamentu totiž nevěří v jeden ze základních principů evropské integrace, tedy v „neustálé sbližování evropských národů“, tak jak je zakotveno v evropských smlouvách už od roku 1957.
Eppink, nizozemský poslanec za belgickou stranu LDD, je jedním z nejhlasitějších kritiků této integrace. „Od všech příchozích se očekává, že budou tento názor podporovat,“ říká. Ti, kteří tak nečiní, jsou pokládáni za nevěrce – „kacíře“ – a vyvrhely. „Jakmile se ujmete slova, ostatní po vás vrhají nevlídné pohledy. Federalisté odcházejí z jednacího sálu nebo se začnou bavit mezi sebou. Také nám nechávají méně řečnického času. Daniel Cohn-Bendit [spolupředseda parlamentní skupiny Zelených] často přetahuje, a nikdo nezasáhne. Nám něco takového neprojde nikdy.“
Srovnání s náboženstvím není velkým přeháněním. Brusel představuje svět sám o sobě, ve kterém je mnoho lidí pevně odhodláno šířit radostnou zvěst o sjednocené Evropě. Svět, ve kterém je jakákoliv zmínka o jiné víře – v čistě ekonomickou unii či, nedej bože, vůbec v žádnou – okamžitě zamítnuta jako temný primitivismus.
Tak je tomu především na půdě Eppinkova domácího hřiště, Evropského parlamentu. Většina poslanců je bezpochyby více proevropská než řadoví členové jejich domácích stran. Vždy jsou pro přesun dalších kompetencí na Unii, nikdy proti. V současné době jsou též prvními, kdo debatují o výhodách zavedení eurobondů a dalších kolektivních opatření k vyřešení ekonomické krize.
„Brusel člověka změní“
To lze bezpochyby vysvětlit tím, že do Bruselu se mají tendenci stěhovat ti největší eurofilové. Částečným důvodem je také to, že ti méně proevropští mezi nimi mnohdy postupem času konvertují. „Ztotožní se se skupinou,“ říká jeden z vysoce postavených úředníků. S tím souhlasí i Eppink: „Brusel vás změní, jako byste se dotkli ruky boží.“
Jedním z konvertujících je i poslanec za nizozemskou Křesťanskodemokratickou stranu (CDA) Wim van de Camp. Do Bruselu přišel v roce 2009, po 23 letech působnosti v dolní komoře nizozemského parlamentu a s myšlenkou zastavit nadšení zákonodárců pro nová nařízení a snížit evropský rozpočet. Nyní je spoluzodpovědný za nový, více proevropský kurz své strany.
„Je to pravda,“ říká. „Částečně je to proto, že toho o EU dnes víc vím. A částečně proto, že ať se na věc podíváte jakkoliv, lidé se vždy přizpůsobí společnosti, pro kterou pracují. Já jsem dnes mnohem víc než kdy dříve přesvědčen o užitečnosti a potřebě Evropské unie.“ Čím déle zde člověk setrvá, tím je jeho víra silnější.
Jak dodává člen nizozemské Socialistické strany Dennis de Jong, způsob, jakým Brusel funguje, je důvodem, proč se taková víra vyplácí. „Pokud dáte najevo, že jste pro Spojené státy evropské, dveře se před vám automaticky otevírají. Mně ale například Herman Van Rompuy do své kanceláře hned tak nepozve.“
To platí i pro běžné denní aktivity, říká De Jong. „Pokud děláte svou práci dobře, můžete se stát třeba předsedou některé parlamentní komise. Jste odměňováni za svou parlamentní činnost a ta je ze své podstaty proevropská. Ta pozitivní zpětná vazba je velice silná. Je těžké zůstat nohama na zemi.“
Komise je praktičtější
Evangelium káže „neustále se prohlubující integraci Unie“. Kromě Parlamentu je i Evropská komise neoddiskutovatelně proevropská, jak ale vychází najevo z rozhovoru se třemi z jejích zaměstnanců, kteří si přejí zůstat v anonymitě, více než ideologie zde vládne pragmatismus. „Všichni nejsme až tak horliví,“ říká jeden z nich, zaměstnanec útvaruEvropského rozšíření (Generální ředitelství). „Ve skutečnosti tu existují dvě skupiny úředníků: ti, kteří jednoduše dělají svou práci, a ti, kteří [v myšlenku prohlubující se Unie] skutečně věří. Ta druhá skupina se neustále zmenšuje.“
Dříve to bylo jiné, říkají úředníci, z nichž dva pracují pro Komisi již dvacet let. Dříve měli pocit, že se podílejí na historickém úkolu. Dnes je všechno pragmatičtější. „EU existuje a evropská integrace je realitou,“ říká členGenerálního ředitelství pro hospodářskou soutěž. „Současným problémem je proto zajistit, aby to fungovalo. Jde o mnohem jednotvárnější práci, než si lidé někdy představují.“
Politická debata o směru, kterým by se Evropa měla v budoucnu ubírat, v těchto kruzích příliš neprobíhá. Ať už Komise působí jakkoliv exoticky, její zaměstnanci jsou koneckonců pouzí úředníci. Tedy již ze své podstaty nepolitičtí technokraté, které se u automatu na kávu baví spíše o fotbale než o kladech a záporech evropské bankovní unie.
Špatné časy pro proroky
Na počátku roku 2010 přesáhl počet lidí, kteří EU nedůvěřují, poprvé počet jejích stoupenců. Evropská komise si toho začíná všímat. Její zaměstnanci nedávno na svých autech nalezli nálepky s ilustrací muže, který se snaží oběsit na vlastní kravatě. „Eurokrate, využij svou kravatu,“ zněl titulek. Několik z nich o měsíc dříve vyděsila „skupinka levicových aktivistů“, kteří je v metru obstoupili a napadli. Odborová organizace Komise o tomto incidentu napsala, že ač k „útokům“ docházelo vždy, od počátku krize eura jsou početnější a agresivnější.
Pro proroky nastaly špatné časy. Kvůli krizi prochází jejich víra těžkou zkouškou. „I ti, kteří věří, začínají pochybovat,“ domnívá se Eppink a dodává, že dnes jemu samému či jednomu z jeho kolegů v Parlamentu kolegové naslouchají více. „Intelektuálně jsme ve výhodě,“ domnívá se.
Volby ukážou, zda jeho názor sdílejí i nizozemští občané. Chtějí Evropy více, či méně? „Změna je dobrá,“ tvrdí jeden ze zaměstnanců Útvaru pro rozšíření. „Znamená to, že integrace se stává realitou. Dříve souhlasili všichni, o nic ale tehdy v podstatě nešlo. Dnes je tomu naopak.“
