Vyberte si jazyk
Šest měsíců poté, co irská vláda přijala záchranný balík od EU a MMF ve výši 85 miliard eur, hodnotí ratingové agentury irské dluhopisy téměř jako podřadné a soukromí střadatelé začínají hromadně vybírat své vklady z místních bank. Zdálo by se tedy, že finanční injekce z listopadu loňského roku skončila naprostým fiaskem. Její tvůrci, bankéři ECB, ovšem záchranný balík naopak považují za skvělý úspěch.
Je důležité si uvědomit jednu věc: irský záchranný balík neměl za cíl zlepšit fiskální situaci země natolik, aby vláda mohla opět začít vydávat dluhopisy s rozumnou úrokovou mírou, což by se typicky od záchranného balíčku očekávalo.
Jediným důvodem pomoci Irsku bylo dát Španělsku jasně najevo, že evropské záchranné balíky jsou jen pro silné povahy. V tomto ohledu plán ECB bravurně vyšel. Španělsko si mohlo vybrat: buď se stane jako Irsko terčem mezinárodního posměchu, bude platit astronomické úroky z poskytnuté půjčky a jeho ministři se, jako ti irští, budou zodpovídat maďarskému univerzitnímu profesorovi – nebo se o nápravu svých veřejných financí postará svépomocí. Španělsko se pochopitelně rozhodlo pro druhou možnost.
Proč ale bylo nutné, nebo aspoň přípustné dotlačit Irsko k finančnímu kolapsu jen proto, aby se Španělsku pohrozilo prstem? Odpověď nalezneme v základní a dost možná osudové chybě v systému fungování eurozóny – v neschopnosti se jakýmkoli způsobem vypořádat s velkými nesolventními bankami.
Dostat se z krize na vlastní pěst
Když se v polovině devadesátých let rodil koncept společné měny, nikoho ani ve snu nenapadlo, že opatrné bankovní kolosy typu AIB nebo Bank of Ireland, řízené mírně slaboduchými bývalými hráči ragby, by si vůbec někdy mohly půjčovat miliardy v zahraničí a potom o ně přijít v rizikových hypotékách. Pokud by se bankrot týkal pouze irských bank, možná by se záchrana dala nějakým způsobem dát dohromady. Panuje ovšem podezření, že mnohé španělské banky, které nafoukly bublinu trhu s nemovitostmi do rozměrů téměř té v Irsku, ale ve výrazně větší ekonomice (deváté největší na světě), tají ztráty podobné těm, které potopily irský bankovní systém.
Evropská centrální banka jako jediná na světě za sebou nemá vládu vybírající daně. Na záchranu velkého Španělského bankovního systému by jednotlivé evropské země musely přispět obrovskými částkami do Evropského měnového fondu – což je natolik politicky složité a finančně nákladné, že se o tom uvažuje jen v extrémních případech, například při vážném ohrožení eurozóny. ECB dnes může jen doufat, že Španělsko, „podpořené“ odstrašujícím příkladem z Irska, překoná krizi vlastním úsilím.
Irská insolvence je momentálně spíše věcí jednoduchých počtů než ekonomie. Pokud všechno půjde podle očekávání, irský vládní dluh dosáhne zhruba 250 miliard eur. V každém případě jde o více než 120 tisíc eur na jednoho pracujícího tedy o sumu o 60 % vyšší než irské HDP.
Žádný záchranný balík nepomůže
Ekonomové varují, že pokud zadluženost malé země přesáhne její národní příjem, lze brzy očekávat její platební neschopnost (velké ekonomiky, například Japonsko, jsou schopné unést mnohem vyšší zadluženost). Irsko se ocitlo v tak špatné situaci, že mu žádný záchranný balík nepomůže. Tak či tak se zřítíme do propasti.
ECB udělila Irsku půjčku, jejímž cílem bylo vyplacení věřitelů bank Anglo Irish a Nationwide. V důsledku toho ale došlo k situaci, kdy banky, které zakoupily irské vládní dluhopisy, pravděpodobně přijdou o většinu svých investic. Jinými slovy irská bankovní krize se postupně stala součástí rozsáhlejší krize veřejných financí v Evropě.
Zatímco státní platební neschopnost je v zemích jako je Řecko nebo Argentina na denním pořádku, pro Irsko, které staví na reputaci bezpečného místa pro podnikání, by byl bankrot naprostou katastrofou. Restrukturalizace státních dluhů se táhnou roky, protože věřitelé vyčkávají na lepší podmínky, nebo své pohledávky prodají specializovaným fondům, které se soudními přemi v zahraničí snaží dosáhnout konfiskace majetku (například letadel) dlužnické země, nebo jí jiným způsobem znepříjemňují život natolik, aby je nakonec vyplatila.
Státní bankrot navíc irským veřejným financím vůbec nepomůže. V případě vyhlášení státní platební neschopnosti by vzhledem k dalším závazkům Irského státu (vůči Irské správě státního majetku – NAMA, bankám, EU, ECB a MMF) museli být držitelé státních dluhopisů v podstatě odepsáni, aby se státní dluh dostal na udržitelnou míru. Majiteli většiny státních dluhopisů jsou však naneštěstí většinou irské banky a pojišťovny.
Odmítnout finanční injekci ECB
Jednoduše řečeno, pustili jsme se do marného boje s větrnými mlýny. Štafetu insolventnosti předají nejdříve banky Irskému státu, poté ji zpátky od Státu dostanou banky a pojišťovny. Konečným výsledkem bude pravděpodobně nějaký typ poručnické správy ze strany EU. Z Irska se stane evropské Portoriko.
Ale co kdybychom neměli zájem o bankrot nařízený Evropskou centrální bankou vedoucí k národní zkáze? Máme jinou možnost? Stále existuje cesta ven ze slepé uličky, která by sice nebyla bezbolestná, ale bolela by méně, než zamýšlený evropský plán.
Záchrana země by vyžadovala, aby Irsko odmítlo nabízenou finanční injekci. Znamenalo by to, že by se vláda musela přestat angažovat v bankovním sektoru a okamžitě vyrovnat státní rozpočet. Co se týče bank: ECB nemá zájem o záchranu irských bank, ale nemůže si je dovolit nechat zbankrotovat. Vyvolal by tím paniku v celé Evropě.
Irsko by mělo vrátit majetek spravovaný agenturou NAMA zpátky bankám a stáhnout své směnky. ECB se poté naučí jedno ze základních ekonomických pravidel: když půjčíte 160 miliard eur insolventním bankám, za kterými stojí insolventní stát, nejste věřitelem – stáváte se vlastníkem. V určitém momentu bude muset ECB v účtech irských bank přepsat kolonku „nouzová půjčka“ na „kapitál“. Kdy se k tomuto kroku odhodlá, není už náš problém.
Evropská oprátka na krku
Irská vláda může takto jedním krokem snížit svou zadluženost na polovinu, na stravitelných 110 miliard eur. ECB v odvetě vůči irským bankám nic nezmůže, pokud nechce vyvolat katastrofickou vlnu paniky ve Španělsku a zbytku Evropy. Jediný způsob, jak může Evropa reagovat, je pozastavení finančních injekcí irské vládě. Druhým krokem směrem k záchraně státu je okamžité vyrovnání státního rozpočtu.
Přestat si s okamžitou platností půjčovat není bezbolestné, ale je to jediný způsob, jak se oprostit od lichvářských půjček od těch, kteří chtějí z Irska udělat odstrašující příklad. Okamžitým vyrovnáním rozpočtu se naplno ukáže, že problémy Irska způsobily téměř výhradně aktivity šesti soukromých bank, od kterých je lepší dát ruce pryč. Neméně důležité je také vyslat signál zbytku světa, že Irsko, které po dobu dvaceti let ukazovalo, že se malá země energií a tvrdou prací svých obyvatel dokáže vymanit z chudoby, padlo sice dočasně do rukou zlodějů a politických hráčů, ale dnes je zpět v solidní hře.
Všichni ovšem víme, že odmítnout pomoc ECB by bylo příliš troufalé. Irští politici jsou zvyklí na odměny z Bruselu, nevzepřou se mu najednoui, i když je v sázce osud celé země. Je jednodušší nechat se dovést se zavázanýma očima na popraviště, kolem krku si nechat utáhnout smyčku a propadnout se padacími dveřmi státního bankrotu.
