Vyberte si jazyk
Dole v rašeliništi, mezi černými pásy drnů naskládaných do sloupců jako kostky domina, Michael Fitzmaurice vzdorovitě pozoruje letadlo, které zezhora špehuje jeho průmyslové odvětví. Letoun slídí po každém, kdo kope, vrší nebo sbírá rašelinu – což jsou činnosti, které EU považuje za nezákonné. „To musí být nějaký vtip. Země je v recesi a prakticky krachuje, ale vrchnost si může dovolit poslat na oblohu letadlo, aby špehovala kopáče rašeliny,“ říká a v rukou láme kus černého přírodního paliva. „Během sezóny kopání jsme tu měli jak vrtulníky, tak letadla a ještě k tomu nás v rašeliništích špehovali nějací úředníci v dodávkách, to všecko aby nám zabránili dělat, co naši předci dělali po staletí. A to vše proto, že se bojí, že pokud bude těžba rašeliny pokračovat, EU bude Irsko pokutovat.“
EU označila tento houpavý, promáčený kus Irska za Zvláštní chráněnou lokalitu a vydala nařízení, že kvůli ochraně slatin se už rašelina těžit nesmí. Irská vláda se obává, že EU republice udělí vysoké pokuty za porušování před čtrnácti lety přijatých pravidel ochrany životního prostředí.
Ale Fitzmaurice, kterému je 43 let a rašelinu začal chodit se svým otcem kopat, když mu byly čtyři roky, odmítá názor, že jeho vláda musí ekologická nařízení Bruselu dodržovat už proto, že Irsko EU tolik dluží. „To nebyli těžaři rašeliny a jejich rodiny, kdo tuhle zemi přivedl na buben. Byly to banky a byli to jejich vlastníci a jejich kamarádi politikové, kdo do toho srabu Irsko dostali. My za to nemůžeme, tak proč bychom měli platit tak vysokou cenu a skákat, jak Evropa píská.“
Příměří v bažinách
Irská verze organizace National Trust, An Taisce, nicméně trvá na tom, že vláda lejbristické strany Fine Gael musí zákaz dodržovat. Irští ochránci životního prostředí upozorňují na to, že močály jsou unikátní a zároveň jsou jedním z nejkřehčích a nejpřetěžovanějších ekosystémů na světě. „Nedotčené močály mají pro společnost větší význam, než je krátkodobý ekonomický zisk a menšinové zájmy těžařů rašeliny,“ říká mluvčí An Taisce. Tato ekologická organizace tvrdí, že zákaz kopání rašeliny „tu už měl být před deseti lety.“
Ale muži a ženy, pracující v mokřinách Irska, mají v Dublinu zastánce, poslance za Roscommon South Leitrim, Luka „Minga“ Flanagana. Se svou bradkou a dlouhými vlasy vypadá trochu jako padouch ze sci-fi filmů Bucka Rogerse. Ale radikální nezávislý zastupitel Flanagan myslí svůj boj za právo těžit rašelinu smrtelně vážně. „Úřady těmto lidem vyhrožují trestními a finančními sankcemi. Slyšel jsem o případech těžařů rašeliny, kteří také farmaří, kterým bylo řečeno, že pokud nepřestanou v močálech těžit, bude jejich jediná dotace z EU zrušena.
Momentálně jsme na mrtvém bodě, je to takové příměří v bažinách. Ale vstupujeme do rozhodující fáze a já doufám, že se najde kompromis a že malá část močálů bude moci být nadále využívána pro těžbu. Mluvíme tu o živobytí 18 000 lidí, kteří rašelinu buď kopou nebo ji potřebují jako palivo. Jakou mají jinou možnost? Mají snad přivážet více uhlí z Polska nebo ropy z Blízkého východu?“
Odkázáni na rašelinu
V rašeliništi, kde pracuje Fitzmaurice, vztyčil Tom Gibney nad svou parcelou irskou trikolóru. „Právní listiny k tomuto rašeliništi, které se datují k roku 1896 a britské nadvládě, mám zarámované za sklem doma na zdi. Nahoře na tom dokumentu je britská koruna. Nyní jsme údajně nezávislý stát a já se svého práva kopat na malém kousku této země prostě nevzdám.“
Nedaleko odtud se v zatuchlé malé chalupě u ohně ohřívá osmdesátisedmiletá Ella McKeague a štiplavý pach rašelinového kouře vyplňuje místnost. Vedle jejího domova je malé rašeliniště, kde její sousedé nedávno vytěžili dost rašeliny na to, aby jí stačila na topení po zbytek roku. „Naftu si nemůžu dovolit. Všichni jsme jsme po celý rok odkázáni na rašelinu. Řekněte jim, ať nás nechají rašelinu kopat tak, jak jsem to dělala po šedesát let,“ říká a s pomocí chodítka se nakloní, aby do ohně přiložila dalších několik kousků hnědočerného přírodního paliva.
