Zpráva Humor v Evropě (2/10)

Italové se smějí sami sobě

Od dob „comedia dell’arte“ po karikaturistu Altana si Itálie vždy libovala v hořké ironii. V novém díle seriálu o humoru poukazuje Le Monde na to, že archetypy italské společnosti mají krásnou budoucnost ještě před sebou.

Zveřejněno dne 21 srpna 2012 v 14:20
Paolo Villaggio ztvárnil hlavní roli Uga Fantozziho v italské bláznivé komedii "Fantozzi contro tutti" (Fantozzi proti všem) režisérů Neriho Parentiho a Paola Villaggia (1980).

Francesco Tullio Altan kreslí každý týden pro týdeník Espresso břichaté postavičky s velkým nosem. Na výstavě v Muzeu satiry a karikatury ve Forte dei Marmi (Toskánsko), která mu byla věnována (30. června-7. října), lze vidět i obrázek dvou chlapíků v tílku. První říká: „Italové jsou hrozní individualisti.“ A druhý na to: „Co je mi do toho, to je jejich problém.“ Altan tak ilustroval dva charakteristické rysy italského humoru: projev vlastních zlozvyků a schopnost se jim zasmát.

Italové se smějí sami sobě, krutě či ironicky, ale vždy s jistou shovívavostí. Jak na severu, tak na jihu. Jsou si sami sobě nevyčerpatelným zdrojem upřímné srandy. Jejich domnělé nebo skutečné zlozvyky (svárlivost, dezorganizovanost, absence smyslu pro obecný zájem, prohnanost atd.) jim poskytují, pokud se jimi zrovna netrápí, příležitost se předvést. Postava Uga Fantozziho, úředníka zapleteného do samých mrzutostí, kterou na filmovém plátně ztělesnil Paolo Villaggio, je přímo oslavou italských neřestí (lenost, schopnost se ze všeho vyvléknout atd.). „Když se smějeme Fantozzimu,“ vysvětluje ředitel výzkumného centra humoru v Ravenně (severní Itálie) Giovannantonio Forabosco, „smějeme se sami sobě.“

Věčný sarkasmus

Itálii, zemi tisíce zvonic, je také vlastní posměch, který si tropí Italové ze severu z obyvatel jižní části země a naopak. [Francouzský] film Vítejte u Ch'tisů se tu dočkal dvou adaptací, které zaznamenaly rovnocenný úspěch: Benvenuti al Sud [Vítejte na jihu] a Benvenuti al Nord [Vítejte na severu]. Toto „etnické“ škatulkování ale může fungovat i v daleko menším měřítku. V Bergamu si rádi dělají legraci z obyvatel Brescie (vzdálené 40 km), Florencie si zase utahuje ze Sieny – tato dvě toskánská města postavila proti sobě historická staletí bohatá na válečné události.

Už v devatenáctém století se básník Giacomo Leopardi (1798-1837) zabýval specifickými rysy italského humoru ve svém díle Discorso sopra lo stato presente dei costumi degl’ Italiani [Diskurs o současném stavu mravů v Itálii]. „Italové se smějí životu víc než jakýkoliv jiný národ, s větší opravdovostí, vnitřním přesvědčením, opovržením a chladem, (…) protože život má v jejich očích daleko menší hodnotu než v očích druhých,“ vysvětluje Leopardi, který ve schopnosti smát se jeden druhému vidí výraz „vědomého zoufalství“, trvalého sarkasmu vedoucího k degradaci osobních a sociálních vztahů.

Komedie „na italský způsob“, která v sedmdesátých letech potěšila milovníky filmu, tuto satiru hořkou až k nevolnosti velice dobře ilustruje. Staví na archetypech comedia dell’arte (zlodějský sluha, hloupý četník, lakomý pán), které zase vycházejí z latinského divadla. Italové se zkrátka a dobře už dvě tisíciletí krutě vysmívají sami sobě. A hned tak se to nezmění.

Kategorie

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma