Vyberte si jazyk
Evropská unie je dlouhodobě vnímána jako symbol míru, prosperity a úspěchu v mnoha oblastech, od vědy a kultury až po sport. A přitom v minulých dvou letech přilákala mnohem více světové pozornosti, než v předešlých šedesáti letech – její dluhová krize, kterou dále zhoršuje pokulhávající ekonomika a vnitřní rozdíly, plní titulky po celém světě. Nu což, špatné správy se vždycky lépe prodávají. Veřejná debata, kterou vyvolaly, však zatím není dostatečně konstruktivní.
Téměř šedesát let po podpisu z velké části vedena národními aktéry na domácí půdě a týká se pouze národních zájmů. Skutečný pokrok by naopak znamenal, že v procesu rozhodování o dalším směřování EU musí být zájmy jednotlivých států nahrazeny jasně definovanými evropskými zájmy .
Jejich definice bude vyžadovat seriózní, upřímnou a celoevropskou debatu, která bude něčím víc, než pouhým součtem debat národních. Tato diskuze musí být veřejná, musí se do ní zapojit evropští občané, a nejen malý kroužek zákonodárců, který představuje Evropská rada.
Absence skutečně evropského veřejného prostoru představuje pro tuto debatu velkou překážku. Existující společný evropský prostor – který představují média jako list Financial Times nebo týdeník The Economist, celoevropské konference, sítě nevládních organizací a studijní programy jako Erasmus - zahrnuje pouze majetné a kosmopolitní evropské elity. A ačkoliv sociální sítě by mohly být příležitostí, jak vytvořit širší veřejnou sféru alespoň pro občany ovládající angličtinu, bude to chtít více času.
Evropané by mezitím mohli využít doby, která je dělí od voleb do evropského parlamentu v roce 2014, a dát vzniknout skutečné veřejné debatě o své budoucnosti. Měli by začít tím, že napodobí pokusy, které úspěšně proběhly někde jinde, například ve Spojených státech.
Tamější nedávné prezidentské volby se samozřejmě neobešly bez excesů, populismu a korupce ze strany korporátních zájmů. Předvedly však zároveň také dynamickou debatu mezi dvěma různými vizemi americké budoucnosti: rovnoprávnější Amerikou, která hraje na světové scéně konstruktivní roli, či navenek agresivnější zemí, ve které mají slovo především její nejbohatší občané. Zajímavé a občas dost teatrální debaty sledovaly po celém světě miliardy lidí. Na to, aby se cítili být v ní zainteresováni, volební právo nepotřebovali.
V příštích dvaceti měsících by se nejúčinnější prvky americké volební kampaně měly spojit s evropskou volební tradicí. Prvním krokem k vytvoření debaty o evropské budoucnosti, která bude mít širokou účast a občany přesvědčí, je zajistit, že volby v roce 2014 skutečně rozhodly o tom, která politická strana či koalice zaplní vládní posty, včetně samotné exekutivy – tak jak by tomu mělo v parlamentní demokracii být.
V současné situaci je přímo volen pouze Evropský parlament. Návrhy na složení výkonného výboru – předsedy Evropské komise a jeho komisařů – však podává Evropská rada složená z národních politiků, a teprve poté o nich Parlament hlasuje. Jelikož do pozic jsou lidé jmenováni bez ohledu na volební výsledky, občané nepokládají volby do Evropského parlamentu za důležité a dívají se na celou instituci v podstatě jako na program, který zajišťuje pracovní místa politikům a jejich klikám.
Chceme-li, aby se tato struktura zlepšila, aniž bychom museli měnit evropské smlouvy, musí evropské stranické rodiny, počínaje těmi největšími a nejvlivnějšími, začít plnit své sliby a navrhovat vlastní kandidáty na post předsedy Evropské komise. Nejsilnější kandidáti pak musí vést skutečnou kampaň, kterou jejich strany vytvoří, povedou a budou financovat ze svých evropských i národních zdrojů.
Takováto celoevropská volební kampaň by donutila spřízněné strany, aby vytvořily a získávaly podporu pro společnou platformu. Například sociální demokraté by mohli podporovat evropskou minimální mzdu, zelení by mohli vést kampaň za celoevropskou energetickou politiku, která nestaví na jaderné energii, a konzervativci by mohli prosazovat nižší daně.
Dále musí být vytvořeno fórum pro celoevropskou debatu. To by zaprvé znamenalo vysílat oficiální politické debaty vedoucích kandidátů po celé Evropě – modelem k tomu může být pěvecká soutěž Eurovize nebo fotbalová Liga mistrů.
Jednoduše řečeno, pokud se Evropa předvede jako samostatný, fungující politický systém se solidními demokratickými strukturami a procesy, získá si pozornost a respekt svých občanů i zbytku světa. Doma to povede ke zvýšení účasti občanů na politickém životě a ve světě k růstu její „měkké síly“. Tato schopnost přetvořit spory v konstruktivní debatu, místo toho, aby pouze plnily novinové titulky, je pro posílení demokratických procesů a řešení naléhavých problémů klíčová.
Krize eura ohrožuje samotnou existenci EU. Znamená však i příležitost pro rozšíření zásadní debaty o její budoucnosti – debaty, která bude moct proběhnout pouze v kontextu skutečné evropské parlamentní demokracie.
