Zpráva Erdoğan a Evropa

Jedenáct let nedorozumění

Když se před více než deseti lety ujal turecký premiér vlády, udělal ze vstupu Turecka do EU svou prioritu. Ale spory s EU ho zřejmě přiměly změnit názor. Tomuto dojmu nahrává i způsob, jakým v posledních týdnech čelí protestnímu hnutí.

Zveřejněno dne 17 června 2013 v 16:41

V roce 2002 zahájil Recep Tayyip Erdoğan předvolební kampaň a o pár měsíců později jeho strana zvítězila. V té době mluvil konkrétně, o běžném životě, o náboženské, kulturní a jazykové svobodě, o svobodě slova... Nálada byla lidová, srdečná a ne tak nacionalistická jako na mítincích některých jiných stran.

Příprava na vstup do Evropské unie předstaovala podle jeho tvrzení nezbytnou a důležitou etapu, nejlepší způsob, jak zemi reformovat... Svým zahraničním partnerům tvrdil, že se jeho nová „Strana spravedlnosti a pokroku“ (AKP) transformovala a distancovala se od své islamistické a protievropské minulosti.

O jedenáct let později, v noci ze čtvrtka na pátek 6.-7. června, vede zcela jinou řeč. Recep Tayyip Erdoğan se odvolává na otomanské předky, vyzývá Alláha, aby „zvěčnil“ arabsko-muslimské „bratrství“, “jednotu“ a „solidaritu“, a hraje na strunu turecké nacionalistické hrdosti několika tisíc stoupenců, svých „vojáků“, kteří ho přišli pozdravit a jsou podle svých slov připraveni „rozdrtit“ „vandaly“.

Turecký premiér nemá pro požadavky desítek tisíc mladých lidí, kteří demonstrují od 31. května (proti autoritativnímu způsobu vlády, bezuzdnému kapitalismu a za svobodu slova a svobodný způsob života), jediného slova.

Newsletter v češtině

„Pokrytectví“ a „dvojí metr“

Stejně tak nemá jediného slova pro Evropu. Snad jen o pár hodin později na tiskové konferenci, které se účastní společně s eurokomisařem Štefanem Fülem. Erdoğan na ní prohlašuje, že je otevřen „demokratickým požadavkům“, a Evropskou unii obviňuje z „pokrytectví“ a uplatňování „dvojího metru“. Stežuje si na slabé pokroky v přístupových jednáních, mluví o „tragikomické situaci“ a těm, kdo by ho chtěli kritizovat za způsob řešení krize, připomíná, že co se týče demokracie, nemají „některé evropské země“ Turecko o čem poučovat.

Recep Tayyip Erdoğan si nebere servítky. Jeho poznámky jsou útočné a ne zrovna diplomatické. Kdyby se turecký premiér vzdal veškeré naděje a touhy po začlenění své země do Evropské unie, nemluvil by jinak.

Co se stalo? Mezi politikem z roku 2002 a 2013 je propastný rozdíl. Lze se nad tím podivovat? Nebo v tom naopak vidět, podobně jako jeho největší odpůrci, důkaz o „dvojí agendě“ Recepa Tayyipa Erdoğana a jeho AKP, kteří, jakmile se díky podpoře EU zbavili vojenské kurately, měli volné ruce k nastartování utajované neootomanské politiky vzdálené všem sekulárním, demokratickým a západním hodnotám?

Poté, co se vláda AKP ujala v roce 2002 funkce, pokračovala v zásadních demokratických reformách, s nimiž začala předešlá vláda, a zintenzívnila je natolik, že tím překvapila i své nejzarytější odpůrce.

Brusel to ocenil a Turecku stanovil datum k zahájení přístupových rozhovorů na říjen 2005.

AKP se prezentuje jako „demokraticko-muslimská“ strana věrná křesťansko-demokratické tradici a jako nejevropštější ze všech hlavních politických proudů. Vstup Turecka do Unie označil Erdoğan za antistřet civilizací.

Ultraminoritní levicoví liberálové, přesvědčení Evropané, se staví před západními diplomaty a novináři do role horlivých Erdoğanových vyslanců, aniž by jej přitom doopravdy znali. V AKP konečně nalezli stranu, která má odvahu a prostředky k tomu, aby uťala hlavu společnému nepříteli, armádě (která má na svědomí čtyři vojenské převraty za zhruba třicet let), a poslala ji zpět do kasáren.

Dva klíče k Erdoğanovi

Ale počáteční elán a reformy brzy ustanou. Už v letech 2004-2005. Mnohem dřív, než je bitva proti armádě vybojována. Ze dvou důvodů. Ten první není moc znám, pro pochopení Recepa Tayyipa Erdoğana je ale zásadní.

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) potvrdil v roce 2003 rozhodnutí tureckého ústavního soudu rozpustit islamistickou stranu Refah, protože v tureckém kontextu představoval hrozbu pro demokracii, zatímco rozpuštění komunistické nebo autonomistické strany bylo považováno v rozporu s evropským právem. Erdoğan tento rozdíl nechápe.

Ještě hůř bylo v červnu 2004, kdy štrasburský soud v kauze Leily Sahinové vyloučil definitivním verdiktem z univerzity studentku nosící muslimský šátek. Pro Erdoğana, jehož dcery musely odjet na studie do USA, aby mohly šátek nosit, to znamenalo šok. Ani v tomto případě nechápal, že něco, co je ve většině evopských zemích povoleno, tj. chodit do školy v šátku, se v případě Turecka nesmí. Když mluví o „dvojím metru“, má na mysli hlavně tyto dva rozsudky, které zpochybnily jeho chabé přesvědčení o tom, že Evropská unie zaručuje náboženskou svobodu.

Druhý důvod je známější. V roce 2005 se měli Francouzi vyjádřit ke smlouvě o evropské ústavě. Turecká kandidatura na vstup se stala terčem ostré pomlouvačné kampaně. Turecko posloužilo prezidentu Nicolasi Sarkozymu jako strašák k volebním účelům. Francie spolu s Německem Turecku navrhovala „privilegované partnerství“, vyprázdněný pojem pro jediného kandidáta, který s Unií podepsal už před značnou dobou (v roce 1995) dohodu o celní unii.

Pokud chtěl Erdoğan Turkům, kteří ho volili, navrátit hrdost, národní úděl, pak se nyní děje pravý opak. Hluboce se ho to dotýká, cítí se ponížen. Ďábelská spirála se roztočila.

Schizofrenní situace

Většina tureckých představitelů už nevěří v Unii, která nad nimi ohrnuje nos. Turecko se rozhodlo zpomalit a poté zastavit, respektive zvrátit hnutí za liberální a demokratické reformy nezbytné k velmi hypotetickému začlenění do Unie. Na Kypr, který se stal členem EU a jehož severní území okupuje, odmítá aplikovat pravidla celní unie.

Od října 2005 bylo k jednání otevřeno 13 „kapitol“ z 33, ale uzavřít se podařilo pouze jedinou. Od června roku 2010 žádná nová kapitola otevřena nebyla. V červenci 2012, kdy předsednictví EU převzal Kypr, který Turecko stále odmítá uznat, přerušila Ankara s Unií na půl roku kontakt.

Ve vztahu s Evropskou unií se Recep Tayyip Erdoğan nyní ocitl v takřka schizofrenní situaci. Na jednu stranu si uvědomuje, že otomanský sen arabské sousedy nijak zvlášť neokouzluje a že diplomatický vliv Turecka v regionu spočívá z valné části v jeho pevné opoře v západních státech. Na druhou stranu před svým veřejným míněním už v podstatě nemůže přiznat, že evropská intregrace je v konečném důsledku, přinejmenším z hospodářského a diplomatického hlediska, to nejlepší, co Turecko může potkat.

Pohled z Turecka

Erdoğan nese zodpovědnost, je ale stále populární

Boj mezi vládou Recepa Tayyipa Erdoğana a demonstranty, kteří již přes dva týdny okupují istanbulský park Gezi, pokračuje. Místní policie 16. června s použitím slzného plynu a gumových projektilů rozehnala asi dvoutisícový dav, který se v parku shromáždil. Demonstrující reagovali dalšími blokádami a spontánní manifestace vypukly i v několika dalších tureckých městech.

Co se týče tureckého veřejného mínění, nedávný průzkum institutu MetroPOLL, z něhož cituje anglická verze istanbulského deníku Zaman, ukázal, že:

Turci jsou stále více znepokojeni zásahy své vlády do demokratického prostoru a stále palčivěji vnímají její snahy vměšovat se do soukromého života občanů. […] Každý druhý respondent tvrdí, že vláda se stává více autoritářskou a represivní, zatímco 36 % se domnívá, že naopak prochází procesem demokratizace. […] V souvislosti s protestem v parku Ghezi průzkum ukázal, že turecké veřejné mínění viní z eskalace manifestací vládu celkově a premiéra především.

Popularita Erdoğanovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) se v červnu 2013 snížila o 11 procentních bodů ve srovnání se stejným obdobím v loňském roce, z toho o 7% jen během posledního měsíce. Přesto je stále nejpopulárnější stranou v zemi.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma