Vyberte si jazyk
Listopad roku 2011 znamená pro Řecko konec několika cyklů. Jednak toho, který započal roku 2009 nástupem Jorgose Papandrea k moci, především pak ale toho, který byl nastartován v roce 1981 vstupem Řecka do EHS, po němž následovalo první volební vítězství Pasoku. Výsledkem obou těchto cyklů je ekonomická a sociální situace, která nemá se sny řeckých evropeistů nic společného. Recese, dluhy, státní šlendrián, demoralizovaní občané – to vše se děje, jako by snad ani Řecko nebylo součástí NATO a Evropské unie, ale podobně jako ostatní balkánské státy opouštělo komunistické temnoty. Geografická odveta? Nebo jen výsledek vlády jedné rodiny, Papandreů, kterou mnoho Řeků viní z veškerého zla v zemi?
To, co [dnes] vzbuzuje v Řecku a Evropě obavy, je budoucnost. Příliš oslnivá není. Vzhledem k tomu, že zemi zmítanou hospodářskou krizí řídila oportunistická vláda a Evropa byla příliš pohroužena do vlastních záležitostí, vznikla řada krizí, které se nyní vynořují jedna po druhé: včera hospodářská, dnes politická, zítra možná geopolitická.
Mezi Řeky a Evropou se už několik měsíců prohlubuje nová trhlina. V řeckém tisku se množí karikatury odkazující na nacistické Německo ztělesňované Evropskou unií. Rychle se šíří antieuropeismus a protizápadní postoje. Nostalgický stesk po časech relativní prosperity a důstojnosti – éra drachmy –, pocit ponížení z často špatně myšlených komentářů ze strany tisku a evropských představitelů a last but not least, vládní propaganda svalující odpovědnost za politiku úsporných opatření na údajný diktát Evropy, to jsou prvky, které navazují na historickou představu pevně zakotvenou ve schizmatu z roku 1054, čtvrté křížové výpravě, nacistické okupaci nebo americké podpoře diktatuře plukovníků, a živí nepřátelství vůči Západu.
Stačí si promítnout geopolitický kontext Řecka a hned si povšimneme nových nebezpečí. Západní Balkán má ke stabilizaci daleko, Turecko se vzdaluje Západu, hospodářská krize připravuje Spojené státy o značnou část jejich vlivu. Zároveň s tím Rusko a Čína obnovují své bývalé sféry vlivu a budují nové hospodářské a politické vztahy.
Řecko zůstává v tomto geopolitickém regionu pro Západ hlavním kotvištěm. Pravděpodobně právě z tohoto důvodu Evropa Řecku tolerovala odchylky od ekonomických norem. Případný odchod Řecka z Evropské unie nebo i jen z eurozóny by tuto zemi opět proměnil v arénu zájmových střetů mezi Velkou Británií, Německem, Francií, USA, Ruskem a Čínou. Vedle důsledků takového vývoje pro stabilitu regionu by to znamenalo i velké pokoření pro Evropu a její prestiž. Evropa, která chtěla být pro periferní státy modelem a mírotvorcem, by si musela přiznat, že za třicet let nedokázala „evropeizovat“ členský stát považovaný za „kolébku demokracie“.
Nezvládnutá hospodářská krize spustila krizi politickou. Z tohoto neúspěchu je třeba si vzít co nejrychleji ponaučení. Jen tak lze zabránit další mutaci politické krize v krizi geopolitickou.
