Vyberte si jazyk
„Mluvit o tom“ se švédsky řekne „prataomdet“. V současnosti je to módní spojení. Objevuje se všude: v mikrozprávách na Twitteru, na blozích, na stránkách deníků i v rozhlasovém a televizním vysílání. Jeden výraz shrnuje celou debatu, která v posledních týdnech ovládla švédskou společnost a která se týká hranic sexuální „šedé zóny“, jejíž obrysy se ztrácejí mezi dvěma lidmi v tajemném prostoru ložnice.
Všechno vyšlo najevo díky Johanně Koljonenové. Tato nezávislá novinářka, která ve Švédsku pravidelně přispívá do kulturních rubrik a pořadů, diskutovala o případu Juliana Assangea 14. prosince 2010 na Twitteru. Zakladatel WikiLeaks v té době plnil hlavní titulky světových deníků – dvě Švédky proti němu podaly žalobu a obvinily ho ze znásilnění, sexuálního zneužití a nátlaku.
Jeden z korespondentů Koljonenové napsal, že z pohledu Velké Británie je kauza Assange považována za justiční omyl v Assangeův neprospěch. V 18:07 Koljonenová odpověděla o něco osobnější zprávou: „Věc se má tak, že jsem se ocitla v podobné situaci, ale byla jsem příliš naivní a nepochopila jsem, že jsem si měla alespoň vynutit určité meze…“ Diskuze pokračuje a o půl hodiny později se Johanna znovu vrací k tématu, tentokrát explicitněji: „Jsem trochu šokovaná tím, že jsem teprve dnes pochopila, že jsem se sama dostala do situace, kdy jsem byla ‚zaskočena sexem‘.“
Tímto okamžikem začíná novinářka vyprávět formou zpráv o 140 znacích svůj příběh: Jeden večer se dobrovolně vyspala s mužem, který druhý den ráno využil jejího polospánku k tomu, aby do ní pronikl, přičemž ale „změnil pravidla hry“, tj. bez prezervativu. Když si to uvědomila, už se ho neodvažovala přerušovat. Přesně ve stejné situaci se ocitla jedna ze dvou Švédek, která proti Australanovi podala žalobu. Johanna ale žalobu nepodala a vysvětluje proč: „Protože jsem nepochopila, že jsem měla právo vyžadovat absolutní meze […], a to i od muže, s nímž jsem se už vyspala.“
Znásilnění nebo jen špatná sexuální zkušenost?
Poté se strhla debata. Koljonenová dostala velice brzy přátelské zprávy od lidí, kteří jí gratulovali k odvaze, k tomu, že si troufla o své zkušenosti mluvit. Aféra se rozjela, po Twitteru se začala šířit podobná svědectví. Během následující hodiny navrhla skupina zahrnující řadu novinářů strategický plán. Prvních dvanáct dobrovolníků zasedá k redakčnímu stolu, aby následující pondělí zveřejnili osobní svědectví o sestupu do šedé zóny. Efekt sněhové koule je zaručen.
Od té doby se debata nezastavila. Sexuální agrese, či nikoliv? Existuje nějaká „šedá zóna“, v níž je obtížné poznat, jedná-li se o znásilnění anebo pouhou špatnou sexuální zkušenost?
Debata se ve Švédsku rozhořela o to víc, že k případu došlo po jiném trestném činu, který zemí otřásl v roce 2009 [žák druhého stupně základní školy byl odsouzen za znásilnění spolužačky na základě její výpovědi, ale obyvatelé vesnice, kde k případu došlo, jej hájili – až do chvíle, než znásilnil další dívku]. Stejně jako v kauze Assange padlo podezření na oběť, zatímco údajnému pachateli – v obou případech oblíbenému muži – se dostalo slepé podpory druhých.
Právě do tohoto kontextu je potřeba vnést současnou debatu, která nemá nic společného s právem. „Ne znamená vždycky ne, ale zajímavé jsou situace, kdy bychom bývali rádi řekli ne, ale nakonec necháme věcem volný průběh, protože jsme zamilovaní, nesmělí, vděční, okouzlení, opilí anebo příliš unavení na to, abychom o tom diskutovali,“ říká Johanna Koljonenová v Le Monde.
Velmi aktivní bloger Göran Rudling bojuje za zavedení zákona o sexuálním konsensu, kdy partneři musejí dát jasně najevo své úmysly. „Muž nemůže pochopit ‚ne‘, které nikdy nebylo vysloveno. Já tvrdím, že žádná šedá zóna neexistuje. Ne je potřeba vyjádřit slovem nebo gestem. Ve Švédsku se dnes uplatňuje zákon v případě sexuálního znásilnění, zneužití nebo vyhrožování. Pokud bychom sklouzli až ke karikatuře, pak zákon říká, že ženy touží po pohlavním styku vlastně neustále, dokud neřeknou ne, což je absurdní, protože musejí dokazovat, že to ne řekly.“
Rozdíl mezi chtěním a svolením
Tím se podle Rudlinga vysvětluje, proč mají švédské soudy, ač se to nezdá, tak často problém soudit znásilnění. Potíž je podle něj v tom, že lidé neznají rozdíl mezi ‚chtěním‘ a ‚svolením‘. „Můžeme svolit k něčemu, co nechceme,“ říká na obranu svého militantního postoje. „Pokud žena z jakéhokoliv důvodu nedá najevo odpor nebo neřekne ne, tak souhlasí. Dnes muži usilují o to, aby žádné ne nezaslechli. Zákon o sexuálním konsensu by je nutil, aby od ženy získali její ano.”
Koljonenová hned zpočátku poukázala na jeden paradox: Jak může v zemi jako je Švédsko, kde vládne taková rovnost, kde je široce rozšířen feminismus, kde ženy víc než kde jinde zvítězily ve velkém boji za právo na respekt, existovat tolik nedorozumění? Její odpověď zní: „Je potřeba o tom mluvit.“
V kauze Assange vyčítají dvě ženy zakladateli WikiLeaks pohlavní styk bez prezervativu. V obou případech Assange popírá sebemenší násilí s tím, že se jednalo hned od počátku o konsensuální vztah. Debata se ve Švédsku rozhořela právě na základě tohoto nedorozumění a také proto, že na dvě zmíněné Švédky byla zejména na internetu naházena špína se slovy „mají, co si zasloužily“. Julian Assange pak ještě přilil olej do ohně, když Švédsko označil za „Saúdskou Arábii feminismu“.
Stali se Švédové obětí určitého švédského mýtu? Ve filmu Léto s Monikou (1953) natočil Ingmar Bergman mladou a sexuálně bezprostřední Harrietu Anderssonovou, jak se koupe nahá. Scéna vyvolává myšlenku „švédského hříchu“, podle nějž je svobodná žena ženou snadno dosažitelnou. Nicméně je potřeba se na film podívat ještě jednou a přehodnotit dlouhý pohled Harriety Anderssonové do kamery ve chvíli, kdy se snaží znovu milovat s mužem, kterého právě pustila k vodě. Jean-Luc Godard jej označil za „nejsmutnější scénu v dějinách kinematografie“.
