Vyberte si jazyk
Rok po volbách do Evropského parlamentu způsobila Strana svobody Geerta Wilderse v březnových komunálních volbách nizozemskému politickému establishmentu opět pěkný bolehlav [ve volbách do obecních zastupitelstev, konaných 3. března, skončila Strana svobody jako první v Almere a jako druhá v Haagu]. Možnost, že by se Wilders mohl stát zásadním politickým aktérem, začíná být reálná. Někteří nevylučují, že by po červnových všeobecných volbách mohl získat post premiéra. Zodpovědnost za návrat ultrapravice, populismus, politickou hrozbu, nový typ fašismu atd. leží na zděšených politicích a novinářích. Je jen málo těch, kteří mají odvahu zkoumat hlubší kořeny problému. Vzestupu Strany svobody nahrála atmosféra strachu vyvolaná excesy „politické korektnosti“, které vedly až k soudním procesům, v nichž měl úlohu žalobce stát. Pro vzrůstající počet nizozemských občanů začal být tento strach nesnesitelný.
Tresty tolerantní země
Nizozemci jsou národem, kde mají ikonoklastní projevy svou tradici. Extravagantní přehlídky gayů, kterých se účastní dokonce i rodiny s dětmi, všeobecné a poněkud výstřední oslavy Dny královny, závod nahých cyklistů, karikatury a obrázky královské rodiny ve směšných nebo sexuálních pozicích – nic z toho nikoho nepobuřuje. Tím spíše je pochopitelný údiv veřejnosti, který vyvolala zpráva o zadržení karikaturisty vystupujícího pod pseudonymem Gregorius Nekschot, k němuž došlo před dvěma lety uprostřed noci. Kreslíř na svých webových stránkách uveřejnil obrázky zesměšňující islamizaci Nizozemí. Jedna z karikatur znázorňovala přestrojeného socialistického starostu Amsterdamu Joba Cohena, držícího transparent s nápisem „Islamsterdam“. I když byl Nikschot následně propuštěn, visí nad ním od té doby Démoklův meč: soudní řízení se státním zastupitelstvím za diskriminaci a podněcování k nenávisti proti muslimům a přistěhovalcům je možná nablízku. Tato absurdní aféra dala Wildersovi do rukou všechny zbraně, které mohl potřebovat, tak jako mu kdysi posloužila vražda režiséra Theo van Gogha [nizozemský režisér zavražděný v listopadu 2004 v Amsterdamu muslimským fanatikem].
Nástrahy svobody slova
Wildersův nedávný politický úspěch je totiž sám o sobě důsledkem podobného soudního procesu: orgán veřejné moci politika obvinil z podněcování k rasové a náboženské nenávisti. Obžaloba byla předběžně projednána v únoru 2010. Amsterodamský soudní dvůr stále nestanovil datum soudního řízení, a celá kauza nabyla absurdních rozměrů. Wildersovi lze vytýkat provokativní výroky, jako například: „Korán je knihou nenávisti, která se podobá Mein Kampfu, a stejně jako Mein Kampf by měla být zakázána“. K podněcování k rasové nenávisti je odtud ale ještě daleko. Proč by mělo být svaté písmo muslimů ušetřeno kritiky, jíž jsou vystavena jiná náboženství? Wilders u příležitosti soudního sporu předložil první pozměňovací návrh k nizozemské a evropské ústavě, který po vzoru amerického textu zaručuje svobodu slova. V rozjitřené atmosféře jeho přítomnosti před soudem mu toto prohlášení vyneslo další volební hlasy.
Nizozemští politici mají dar relativizovat a odstiňovat veškerou ideologickou kategorizaci. Kritik islámu a přistěhovalectví Pim Fortuyn překvapil před deseti lety novým modelem politika. Byl pravým opakem francouzského pravicového extremisty Jean-Marie Le Pena a spol.: otevřeně volnomyšlenkář a gay, provokatér, bývalý profesor ekonomie s jasnou marxistickou orientací, feminista, stoupenec legalizace drog a homosexuálních sňatků. „Islám je retardované náboženství, nemá tu co dělat a já se to nebojím říct,“ zněl jeho leitmotiv. Fortuyan, zavražděný extremistou, dovedl posmrtně svou formaci do čela obecní rady Rotterdamu a v očích mnoha Nizozemců se stal legendou.
Nizozemci mají strach
Wilders rovněž zavrhuje kategorizaci. V Evropském parlamentu odmítl spojení s jakýmkoliv nacionalistickým uskupením. Spolupracuje jedině s britskou UKIP, odnoží konzervativní strany. „Nemám nic společného s fašisty,“ opakuje. V současnosti je možná největším filosemitským politikem v Evropě. Narodil se jako katolík, hlásí se k ateistům; dva roky prožil v Izraeli, protože „Izrael představuje rozšíření západní civilizace na Střední východ. Dnes jsme vůči islámu všichni Izraelem.“ V izraelském deníku Haaretz se 23. března 2010 (v článku „Nizozemí má strach“) Karni Eldad ptá: „Sledoval jsem rozhovory s Wildersem po soudním řízení, kdy bez mrknutí oka tvrdil: pokud se stane premiérem, bude burka postavena mimo zákon, výstavba dalších mešit bude zakázána a přistěhovalectví z muslimských zemí zastaveno. Jak je možné, že v Nizozemí je rétorika namířená proti islámu tvrdší než v Izraeli, který zmáhá islámský teror?“ To, že amsterodamský soudní dvůr nestanovil datum soudního řízení, je možná politický kalkul: pokračování v soudním pronásledování Wilderse je nejjistější cestou, jak mu zajistit v červnu volební vítězství.
Názor z Nizozemí
Díky Wildersovi jsme „normální“ země
V reakci na vzestup populisty Geerta Wilderse De Groene Amsterdammer zjišťuje, jak na Nizozemí pohlíží zahraničí. Týdeník konstatuje, že kritika není příliš ostrá, přestože některá francouzská a britská média, na rozdíl od nizozemských, označují Wildersovu PVV za „ultrapravicovou“ či „xenofobní“ a podivují se nad změnou, k níž v Holandsku došlo. Proč? Protože na této situaci není nic překvapivého: „v dnešní době existují takřka ve všech evropských zemích velké xenofobní a protiislámské politické strany“. Wilders proto nevyvolává všeobecné pobouření, jako tomu bylo v případě Jörga Haidera v Rakousku před deseti lety. „Jeho úspěch nanejvýš protiřečí vytrvalému německému předsudku, podle nějž jsou Holanďané tolerantní a liberální.“ Díky Wildersovi se tak z Nizozemí stala „normální země. Není moc z čeho se radovat,“ soudí list. Právě kvůli své velikosti a slabému vlivu v evropských institucích Nizozemí „kanalizuje nedostatek moci v tomto velkém nepřátelském světě skrze hypochondrické tlachy o závojích a minaretech“. „Pod Wildersovým vlivem, ale též kvůli všem ostatním stranám, kterým už se zajídá akceptování, tolerance a starání se, se nizozemská politika podobá čím dál víc politice malé alpské země, jako je Švýcarsko: konzervativní, xenofobní a maloburžoazní,“ uzavírá De Groene Amsterdammer.
