Vyberte si jazyk
Většina analýz označuje Spojené státy a Čínu za durbanské zlé obry, egoistické státy, které přicestovaly do Jižní Afriky hájit pouze a jen své zájmy. Mezitím se řada mnohem méně vlivných zemí snaží o udržení Kjótského protokolu při životě pod záminkou zlepšení stavu planety.
Jejich skutečným záměrem však je nenechat se připravit o tučné výdělky, které jim plynuly v posledních letech díky této zvláštní a složité smlouvě, jejímž záměrem je bojovat proti klimatickým změnám.
Jde o východoevropské země, státy bývalého SSSR a jeho satelity, které bohatnou na tom, že na trh dodávají povolenky na emise skleníkových plynů, aby jiné země, jako například Španělsko, mohly dosáhnout svých cílů ve snižování těchto emisí. A pokud s tím Evropská unie v příštích měsících nic neudělá, těchto cílů dosáhnou.
V roce 1997 ve snaze přesvědčit k podpisu Kjótského protokolu země jako Rusko, které patří k největším znečišťovatelům životního prostředí na světě, byla do textu zařazena jedna klauzule, která měla posloužit jako cukr, lukrativní náhrada, která měla tyto státy přimět dívat se na zbytek závazků shovívavě: možnost prodávat třetím zemím přebytečná práva na emise.
Protokol přiřadil každé zemi limity škodlivých plynů, které mohou do atmosféry vypustit. A pokud některý ze států limity plně nevyužil, mohl se zbytkem obchodovat. Klíčové je, že Kjótský protokol stanovil jako měřítko množství emisí z roku 1990, kdy vysoce znečišťující sovětský průmysl zamořoval atmosféru obrovským tempem.
Během následujícího desetiletí se celý dříve mocný průmysl zhroutil, čímž se snížila jeho kapacita škodit atmosféře, což vyvolalo falešné zdání snížení emisí.
Z tohoto důvodu se například takové Lotyšsko může holedbat snížením emisí CO2 o 478 %, díky čemuž disponuje přebytky, které mu vynášejí vysoké zisky na trhu s emisními povolenkami. Na dalších místech na seznamu zemí, které omezily vypouštění oxidu uhličitého, se nacházejí Estonsko (73 %), Litva (71 %), Rusko (66 %), Finsko, Bělorusko, Rumunsko (každá 64 %) a Ukrajina (60 %).
Španělsko od některých z těchto zemí několikrát nakoupilo tuny CO2 ve snaze dostát svým závazkům na snižování emisí, na které přistoupilo v Kjótském protokolu, tedy smlouvou, která připadla jako loterijní Tlouštík [El Gordo, hlavní cena v tradiční španělské vánoční loterii, kterou si mezi sebou většinou rozdělí skupina obyvatel z jednoho města] všem státům za někdejší železnou oponou.
Rusko, tedy země, kvůli níž tento stav existuje především, se v Durbanu k nevelké skupině, která sázela na prodloužení Kjóta, přidat nechtělo. Ale otázka horkého vzduchu, jak se tomuto obrovskému množství emisních povolenek, které vlastní východoevropské státy, říká, se nevyřešila. Především kvůli neschopnosti EU, která zase jednou nebyla schopna najít společnou řeč.
Na jedné straně stojí země, které jsou pro zrušení těchto podružných privilegií, jež vedou k tomu, že všichni své závazky plní a nemusí při tom ani pohnout prstem (prodejci i kupující); na straně druhé pak východoevropské státy, které považují emisní povolenky za své zvláštní kohezní fondy na transformaci svého průmyslu.
A třešničkou na dortu je skutečnost, že Polsko, které patří ke státům, jež z tohoto trhu za poslední půlrok těžily nejvíce, v tomto pololetí EU předsedá.
Text, na němž se poslední zastánci Kjóta – EU, Švýcarsko, Norsko, Austrálie a Nový Zéland – shodli ve snaze udržet smlouvu při životě až do roku 2017 či 2020, pouze počítá s požadavkem na vyhodnocení „dopadů odkladu“ z hlediska objemu snížení emisí plynů na každou zemi.
„Je jasné, že se jedná o závažný problém, kterému se Evropská unie musí postavit čelem. V Durbanu nebyly členské státy schopné najít společný postoj mimo jiné i proto, že Polsko chtělo hrát na vlastní pěst,“ vysvětluje mluvčí Greenpeace pro změny klimatu Aída Vilaová, která se z jihoafrického klimatického summitu právě vrátila.
V její organizaci doufají, že k odblokování stávajícího stavu dojde na příštím zasedání Evropské rady, které se uskuteční v březnu příštího roku v Bruselu. O dva měsíce později vyprší lhůta, do níž musejí signatáři tohoto Kjóta 2 představit své cíle na kvantifikované omezení nebo snížení emisí.
Poté by mělo od 1. ledna 2013 následovat další období. „Tomuto stavu bude muset být v Bruselu učiněna přítrž, ale nebude to nic jednoduchého,“ domnívá se Vilaová. Podle jejího názoru bude muset být přijata alespoň „přechodná možnost“ spočívající v maximálním omezení této obří bubliny plné plynů znečišťujících životní prostředí, kterými si východoevropské státy plní peněženky.
„Cílem Kjóta nebylo obchodovat ani přešlapovat s rukama v kapsách a nakupovat emisní povolenky. Skutečný záměr protokolu se tím úplně překrucuje,“ uvádí ekoložka. Podle jejích výpočtů se stávají emisní povolenky tak levnou záležitostí, že může nastat situace, že všechny členské státy EU budou cíle druhého období Kjóta naplňovat, aniž by „vůbec někdo něco dělal“.
