Konec jednoho mýtu

Začíná dostávat idylický obrázek červených dřevěných domků, s nímž je Švédsko tak často spojováno, trhliny? To se mnozí domnívají při pohledu na kritiky, jejichž předmětem se stal švédský zákon o sexuálním zneužívání a postoj švédské justice v aféře WikiLeaks-Julian Assange. Právě tento zákon spolu s postojem soudu vedly některé americké osobnosti, jako je například dokumentarista Michael Moore nebo feministka Naomi Wolfová, na konci minulého roku k tomu, aby nás postavily na pranýř. Švédsku pak daly nálepku feministické diktatury a nepříliš důvěryhodného právního státu.

Krátkým pohledem do zpětného zrcátka zjistíme, že Julian Assange není jediný, kdo zajišťuje Švédsku image, na kterou nejsme ani trochu zvyklí. Ministr zahraničních věcí se každý měsíc pečlivě probírá zahraničním tiskem a vybírá z něj články pojednávající o Švédsku. A loni v nich nebyla řeč pouze o designu, módě, hudbě, Volvu, detektivkách, královských svatbách a jiných nezávažných tématech… Jméno, které okamžitě vytane na mysli, patří spisovateli Stiegu Larssonovi.

Od konceptu teplého domova ke zkaženému Švédovi

Média z celého světa přitom k evokaci změny ve švédské image přivedli dva zcela odlišní lidé: Göran Lindberg, policejní šéf z Uppsaly odsouzený za sexuální zločiny, a ministr práce Sven-Otto Littorin, obviněný z nákupu sexuálních služeb. Zahraniční média si na aféře Görana Lindberga, bývalého předního hlasatele rovnosti pohlaví, který se nakonec projevil jako jeden z nejzkaženějších, pořádně smlsla.

Vzhledem k těmto velkým aférám se lze obávat, že image „teplého domova švédského lidu“ [koncept, na němž staví sociální stát] přenechá místo image „zkaženého Švéda“.

Stereotypy se samozřejmě připisují i jiným zemím: Itálie je zemí těstovin a mafie, Finové tráví život v sauně a Rakušané zavírají děti do sklepa. Zdá se ale, že mezinárodní image Švédska se lidem do paměti vryla mnohem hlouběji: sociální demokracie, švédský model, blondýnky s modrýma očima, výkonnost, Vikingové, vysoké daně, Abba, Ingmar Bergman, Olof Palme, „sexuální svoboda“ v Bergmanově filmu „Léto s Monikou“, otevřenost, Pipi Dlouhá punčocha… S těmito klišé se v zahraničí často setkáváme. Velkou obdivovatelkou Švédska byla kupříkladu moje berlínská profesorka němčiny. Často se na mě s úsměvem obracela a plna obdivu říkala: „Samozřejmě tak daleko jako Švédsko ještě nejsme.“ Kladla důraz na rovnost, všeobecnou tradici tykání, která boří hierarchii a která podle ní mnohé Němce přiměla, aby se zajímali o práci ve švédských podnicích.

Země o svou pověst přijde až v roce 2031

V té samé době se články v tisku ptaly: „Cože? Švédsko taky?“, když sociálně demokratická země do parlamentu vyslala krajně pravicovou stranu [volby v září 2010]. Podle mínění Fredrika Wetterqvista z Komise pro propagaci Švédska v zahraničí (NSU) nebude toto negativní období trvat dlouho. Zájem o dobrou hospodářskou kondici Švédska převažuje nad zájmem o aféru Juliana Assangea, soudí.

„Zvláštní a zajímavé je to, že lásku začala Švédsku horlivě vyznávat Velká Británie, která zároveň aféru Juliana Assangea obsáhle komentuje. Guardian nedávno uvedl, že je fascinován tím, že po labouristické straně, která se o švédský model zajímala v sedmdesátých letech, začíná po švédském modelu pošilhávat tentokrát pravice a Konzervativní strana. Jinak mám dojem, že čím dál více lidí považuje za zajímavé, že se hlavní servery WikiLeaks nacházejí ve Stockholmu. Ptají se, proč chce právě Švédsko získat Assangeův skalp, když tu WikiLeaks našel útočiště.“

Zpráva „Image Švédska v roce 2010“, kterou zveřejnil Švédský institut [pověřený propagací Švédska], uvádí, že pozitivní image, které se dnes těšíme, má svůj původ v sedmdesátých a osmdesátých letech. Film „Léto s Monikou“ měl premiéru v roce 1953. Zpožděný efekt je značný. Pokud události loňského roku poznamenají švédskou image za dvacet až třicet let, ztratí pověst země na lesku až v roce 2031.