Vyberte si jazyk
Ruský humor zdá se skomírá pod troskami SSSR, který se zhroutil v roce 1991. Zapomeňte na dobré ruské vtipy o Brežněvovi a jeho závodních autech, Gorbačovovi a zákonu proti alkoholismu nebo nepravděpodobných „světlých zítřcích“ slibovaných Komunistickou stranou. Fronty, nedostatek zboží, neschopnost politiků, všeobecná schizofrenie, to vše se stávalo terčem legrácek a ironie, jež jsou jedním ze způsobů, jak se osvobodit od cenzury a byrokratického jazyka.
Koloval tak například vtip o politbyru (nejvyšší orgánu komunistické strany), které nedočkavě čekalo, až bude moci vyslat své kosmonauty „projít se po Slunci“, a překonat tak úspěchy Američanů na Měsíci. Vědci se znepokojovali: „Slunce je příliš daleko a je příliš horké“, ale aparátčíci kosmonauty uklidňovali: „Žádný strach, soudruzi, strana myslela na všechno: poletíte v noci!“ Tyto pikantní historky vymizely jako mávnutím proutku, jako kdyby jim zrušení cenzury o deset let dříve vzalo veškerý ostrovtip. Vypadá to, že nová generace Rusů ztratila o politickou satiru zájem.
Ironie opět zapouští kořeny
Je třeba říct, že Putinova éra ke smíchu zrovna nevybízela. Jen co se nový prezident usadil v březnu roku 2000 v Kremlu, zakázal vysílání nejpeprnějšího satirického pořadu „Kukly“, který na televizní stanici NTV uváděl humorista Viktor Šenderovič. Putin v něm vystupoval v ne moc slušivé podobě elfa s obrovskýma ušima. Jakmile byl pořad zrušen, zastavil Kreml činnost celé stanici. Od té doby bylo Rusku dovoleno smát se leda kasárenským vtipům bývalého podplukovníka KGB. „Je čas se rozloučit, počítám, že jste si stejně jako já nevzali plenkové kalhotky,“ žertoval představitel státu v roce 2007 po své každoroční „one man show“, televizním setkání s tiskem a „lidem“ ruské federace.
Před nedávnem ironie opět zapustila své kořeny. K návratu politické satiry přispěla kritika „otce“, rozdmýchaná Kremlem dirigovanými volebními podvody. Skutečný závan čerstvého vzduchu přinesl ostře kritický „Občan básník“. Pořad vysílaný rozhlasem a přenášený na Youtube roznítil vášně. Putin, pokřtěný na „Velkého Pu“, tu vystupuje v podobě hypnotizujícího hada Ká z Knihy džunglí nebo usazen na traktoru hraje badminton se svým alter egem Dmitrijem Medveděvem. Pořadu je odzvoněno, ale blogosféra převzala štafetu.
Medveděva poslouchá jen jeho iPad
Mladí „internetoví křečci“ se se škodolibým potěšením „nabourali“ do komunikace Kremlu. Oblíbeným terčem blogerů je Medveděv, nehynoucí Putinův spřízněnec a současný premiér. V době, kdy Medveděv přezdívaný pro svou vášeň pro elektronické novinky „Ajfon Ajpadovič“ zastával úřad prezidenta (2008-2012), napadli jeho účet na Twitteru piráti. Anonymní uživatel si otevřel účet podobný Medveděvovu pod názvem KremlRusko-ruskýprezident, dokonce i s fotografií. Prezidentovy vzkazy se tak staly terčem žertíků. Když například Medveděv napsal: „Schůzka za účelem realizace prezidentových nařízení“, jeho ďábelský dvojník mu na to odpověděl: „Jen prezidentův iPad poslouchá jeho rozkazy.“
Předchozí epizody:
[Jemná britská ironie](2587961)
[Rumunský smích, forma politické revolty](2575371)
[Německá satira „politickou hygienou“](2551901)
[Italové se smějí sami sobě](2556871)
Ve Švédsku se smějeme vlastním tužbám
