Proč nemají Chorvaté ze vstupu do Evropské unie radost? K čemu bylo dobré o ní víc než dvacet let snít, zatímco se starý svět měnil v nový? K čemu to bylo, když dnes musíme konstatovat, že je to krok na úkor lidí?
Pouze sedm procent dotázaných Chorvatů se chce 1. července, kdy země vstupuje do EU, přijít podívat na slavnostní ohňostroj. Je to známka lhostejnosti, s jakou tento okamžik očekáváme. Takto složité téma si evidentně zasluhuje složitější odpověď, nicméně zjednodušeně lze tuto reakci vysvětlit tím, že Evropa prochází krizí, jakou ještě nezažila.
Pro všechny země jako Chorvatsko, které dlouhá léta spravovali nezodpovědní činitelé, představuje Evropa určitý institucionální a politický rámec, který je v kratším či delším horizontu zárukou blahobytu a sociálního státu.
Krize ale názorně ukázala, že to všechno byla jen jedna velká iluze. Evropská unie už žádné zemi blahobyt negarantuje. Evropu dnes ovládá politika úsporných opatření, i když nejvýznamnější ekonomové tvrdí, že dluhy nejsou příčinou krize, ale jejím důsledkem.
Už nejde jen o politiku
To ale zatím nechme stranou a podívejme se na výsledek této politiky. Politika úsporných opatření uvrhla některé „menší“ země do katastrofální hospodářské a sociální situace – ještě před pár lety nemyslitelné. Nejenže evropská protikrizová politika nefunguje, jak to nyní přiznává i MMF, ale vrcholem všeho je, že se uplatňuje pouze na řadové občany k uspokojení finanční oligarchie a bank.
Výsledek: ztracená generace. Ve Španělsku je bez práce téměř 55 procent mladých lidí, v Řecku dokonce 58 procent. Zbytek Evropy na tom není o mnoho lépe, nezaměstnaný je každý čtvrtý mladý člověk.
Už nejde jen o politiku, ale o humanitu. Evropská komise bez ustání diktuje opatření, která postihují všechny vrstvy populace. Jak to, že se dnes Angela Merkelová vzpírá minimálnímu odpisu řeckého dluhu, když Evropa v roce 1953 Německu odpustila celých 60 procent? Jak to, že dnes Německo Řecku upírá to, co jemu samotnému bylo umožněno?
Evropané se bojí budoucnosti
Dokonce i ze Slovinska zaznívaly opakovaně šokující prohlášení o odchodu z eurozóny, respektive z Unie coby jediném alternativním řešení katastrofální situace. Kdo by se nadál takových úvah od Slovinska, proevropské země par excellence?!
Krize Evropskou unii zcela obnažila. Před deseti lety jsme snili o unii národů, nikoliv unii finančních trhů. Dnes trhy maří život milionům Evropanů. Solidarita se s krizí vytratila.
Evropané se dnes bojí zítřka, zejména ti z periferních zemí. Strach mají i lidé v jižních státech, jako je Chorvatsko. Cítí se zrazeni, ošizeni. Právě to musí pociťovat Chorvaté, kteří už v EU nevidí bezpečné zázemí, a už vůbec ne poslední záchranu. Lidé moc dobře chápou, co se kolem nich děje.
Nemáme na výběr. Jedinou alternativou k Evropě by bylo zařadit zpátečku a vrátit se na startovní pole. Vrátit se k tomu, co jsme měli dřív, k tomu všemu, co nás tenkrát nutilo obrátit se k Evropě. A my víme, že to už zpátky nechceme.