Vyberte si jazyk
Evropští představitelé dělají psí kusy. Po dvou a půl letech trvání dluhové krize vyznívá toto konstatování jako banalita. Na téma krize vzniklo mnoho příměrů. Automobilová nehoda ve zpomaleném filmu: vidíme, jak k ní dochází, ale nemůžeme jí zabránit. Nebo vír: finančně silné státy jsou stahovány dolů státy slabými. Krize jako hifi věž. Jak uvést do chodu nefungující hudební přehrávač? Třeba tak, že strčíme zástrčku do zásuvky, zkusíme si pohrát s kabely nebo bouchneme do reproduktoru. Přístup evropských lídrů ke krizi je obdobný.
Ratingová agentura Moody’s došla v pondělí ke stejnému závěru. V současnosti vedená politika není dostatečně proaktivní a kupředu se posouvá jen po krůčkách. V tom má Moody’s pravdu.
Například politika úsporných opatření byla dva roky považována za TEN správný způsob, jak překonat krizi. Důvěra v země eurozóny a v dluhopisový trh se navrátí teprve tehdy, až si členské státy eurozóny dají do pořádku své rozpočty a dluhy – tak zněla mantra. Nyní ji ale evropští představitelé přehodnocují. Pokud bude totiž Evropa šetřit a zároveň zvyšovat daně, nedojde k žádnému hospodářskému růstu. V důsledku toho rychle vzroste nezaměstnanost, celková nespokojenost i odpor k reformám. Proto se nyní mluví o úsporných opatřeních a růstu zároveň. Evropští lídři dokonce uzavřeli růstový pakt.
Pevně daného směru se nedrží ani způsob řešení řeckého problému. Mezinárodní měnový fond se původně neměl na urgentní půjčce Řekům vůbec podílet. Posléze se ale stal MMF opět nepostradatelným. Stejně tak bylo zpočátku tabu hovořit nahlas o odpisu řeckého dluhu z obavy, že by to vyvolalo vlnu paniky v bankách a mezi investory. Později se ukázalo, že právě smazání dluhu bylo velice žádoucí.
Jedinou konstantou je krize
Zpočátku to vypadalo, že 440 miliard eur bude na vyřešení krize stačit. Pak to bylo 780 miliard. A potom bylo třeba přihodit dalších 500 miliard ze stálého záchranného fondu. A ještě skoro 500 miliard navíc od MMF. Experti přitom stále soudí, že v pokladně pořád ještě není dost peněz.
A uvést bychom mohli celou řadu dalších nejasností. Například náhlý požadavek Finska, aby mu Řecko poskytlo za půjčku jisté záruky. Nebo otazníky kolem toho, zda má být nouzová finanční pomoc španělským bankám vedena jako španělský dluh. Jedna konstanta by tu tedy byla: přetrvávající krize. Lze tuto nerozhodnost někomu vytýkat? Analytici, vysokoškolští profesoři a burzovní makléři ukazují jednoduše prstem na vedoucí představitele. Je zapotřebí vnést do politiky odvahu a dynamiku, říkají.
Jen kdyby to bylo tak jednoduché. Investoři, stejně jako penzijní fondy, pojišťovny a spekulativní fondy se dožadují radikální intervence, aby mohli své peníze investovat do eurozóny s veškerou důvěrou: větší kontrolu a dohled nad bankami, méně rizika, aby nedošlo ke stejným chybám.
Tento typ přístupu ale znamená více Evropy a mnoho evropských lídrů si uvědomuje, že se to jejich voličům nebude líbit. A že to pro ně představuje menší manévrovací prostor. Raději proto tápají a snaží se pomalu posouvat hranice, než by se pouštěli do radikálních, byť nezbytných zásahů.
Fenomén starý jako lidstvo samo
Stejně tak důležité je si uvědomit, že krize eura představuje zcela nezmapovaný terén. Pro všechny. Pro politiky i státní úředníky a ekonomy, kteří jim asistují, ale rovněž pro finanční trhy a vědu.
Dluhová krize je fenomén starý jako lidstvo samo. Ale najít řešení na dluhovou krizi uvnitř vachrlaté měnové unie, kde nedochází téměř k žádnému růstu? To je něco, s čím jsme se dosud nesetkali a na co neexistuje standardní lék. Řecko, Španělsko, Portugalsko a Itálie nemohou posílit konkurenceschopnost svých ekonomik tím, že budou devalvovat.
Vzhledem k tomu, že jednoduchá řešení neexistují, vymýšlejí politici a guvernéři centrálních bank celou řadu nejrůznějších plánů, jejichž důsledky jsou stěží předvídatelné. A kde každý detail vyžaduje politický konsensus. Evropa tak nadále tápe. A bude tápat do té doby, než Brusel přijde na to, že bývalo stačilo vyměnit baterky v ovladači. Anebo než jednou pro vždy zničí reproduktory.
