Vyberte si jazyk
Chtějí-li lídři mnoha zadlužených zemí na světě vidět, co znamená žít úsporně, ať navštíví tuto pobaltskou zemi se 3,3 miliony obyvatel. Tváří v tvář vzrůstajícím deficitům, které hrozily dovést zemi k bankrotu, Litva snížila veřejné výdaje o 30 procent - včetně snížení platů ve veřejném sektoru o 20 až 30 % a snížení důchodů až o 11 % . I premiéru Andriusu Kubiliusovi byl plat o 45 % snížen.
Vláda však zašla ještě dál. Zvýšila daně u širokého sortimentu výrobků, například u farmaceutik a alkoholu. Daň z příjmu právnických osob se zvýšila z 18 na 21 %. Země tak docílila čisté úspory o výši 9 % hrubého domácího produktu, což představuje od začátku krize po Lotyšsku druhou největší úpravu zdanění v rozvinuté ekonomice. Úsporný život má však svou cenu, společenskou i osobní. Zbaveni svých výhod, litevští důchodci se nahrnuli do veřejných vývařoven. Nezaměstnanost se vyhoupla z původně jednočíselných cifer na 14 % – a už beztak nejistá ekonomika se za minulý rok o 15 % zmenšila. Je pozoruhodné, že tato úsporná opatření byla ve velké většině prosazena se zdráhavým souhlasem litevských odborů a opozičních stran a zatím nevyvolala takové protesty, jakými jsou pravidelné a široce rozšířené pouliční demonstrace, které vidíme v Řecku, Španělsku či Británii.
Radikální škrty
Pan Kubilius má samozřejmě mnoho odpůrců, doma i v zahraničí. Úsporná vládní opatření uprostřed krize jsou v rozporu s Keynesiánským přístupem, který spočívá v boji proti recesi pomocí zvyšování veřejných výdajů. Většina zemí se rozhodla pro tento přístup. Pan Kubilius a jeho tým však říkají, že v situaci, kdy existuje deficit o výši 9 % HDP, měna je s eurem svázána pevným kurzem a mezinárodní trh s dluhopisy odmítá Litvě půjčit, neměla vláda jinou možnost než světu ukázat, že je schopna uložit sama sobě devalvaci tím, že sníží veřejné výdaje, znovu nastolí konkurenceschopnost a znovu získá dobrou vůli trhů s dluhopisy. Dalším motivačním faktorem byla nutnost vyhovět pravidlům pro členství v eurozóně, do které Litva doufá vstoupit nejpozději v roce 2014.
Je skutečně pravdou, že kromě Irska se žádná z Evropských zemí ani nepřiblížila radikálnosti výdajových škrtů v Litvě, které byly navíc provedeny bez pomoci Mezinárodního měnového fondu. Irsko schválilo nejúspornější rozpočet v historii země a platy ve veřejném sektoru byly hlavním bodem vládních snah o reformu. V době, kdy evropské země uvažují o tom, jaká bude cena snahy o snížení veřejných výdajů, jim Litva nabízí případovou studii hledání společenských kompromisů v reálném čase.
Stejně jako Lotyšsko a Estonsko se Litva svezla na vlně růstu tažené bankovním sektorem a obchodem s nemovitostmi. Stavebnictví začalo hospodářství dominovat a nízké úrokové sazby daly podnět k rozmachu obchodu s bydlením. Mnoho Litevců využilo nízko-úrokových půjček na dům, splatných v cizích měnách. Na začátku krize šly ceny bytů prudce dolů, stavba nových bytů se zastavila a tisíce najednou přišly o práci a o možnost dluhy splácet. Monika Midveryteová, univerzitní studentka a její matka se nyní starají o rodinu po tom, co otec přišel o práci ve stavebnictví. Teď sedí doma před televizí, říká Monika, a své problémy utápí v alkoholu. "Nemá žádnou naději."
Pocit společenského odcizení
Psychologická daň je však obrovská. Počet sebevražd, už tak jeden z nejvyšších na světě (35 na 100 000 obyvatel), se podle odborníků ještě zvýšil. Algirdas Malakauskis, kněz v klášterech Svatého Františka a Svatého Bernardina, tuto daň za recesi poznává na vlastní kůži, když musí sloužit mši při stále se zvyšujícímu počtu pohřbů za ty, kdo si vzali život. Farníci se na něj nyní obracejí protože hledají práci. Jeho stárnoucí rodiče, kteří přišli o velkou část své penze, zuří. Podobně jako překvapivě mnoho lidí v zemi se však ani on proti vládě neobrátil. "Je vidět, že dělají vše, co mohou, aby situaci stabilizovali," říká.
"Strategie vnitřní devalvace možná docílila krátkodobé stabilizace, ale za jakou cenu?" ptá se Charles Woolfson, profesor na katedře studií pracovních sil na Univerzitě v Glasgow a expert na pobaltské státy. Profesor Woolfson upozorňuje na to, že prohlubující se pocit společenského odcizení má v Litvě za následek nejrychlejší vzrůst emigrace od vstupu země do Evropské Unie v roce 2004. "Tehdy šlo o migraci těch, kteří si dělali naděje na lepší budoucnost," říká Woolfson, "nyní jde o migraci zoufalých."
Okázalejší památku excesům úvěrového šílenství, které pro Litvu znamenalo v roce 2007 jedno z nejvyšších temp růstu v Evropě, než je blýskající se kancelářská budova Swedbanky, bychom jen těžko hledali. Dokončena teprve minulý rok, tato šestnácti patrová budova nyní dominuje Vilniuskému panoramatu. Swedbanka je nejvlivnější Litevskou bankou a její agresivní strategie poskytování úvěrů novým majitelům bytu zde pro mnohé znamená mlýnský kámen na krku. V recepci bankovní budovy se bankéři smějí a za zvuků v pozadí hrající rockové hudby popíjejí pivo z dobře zásobeného baru. Jsme tu daleko od vývařovny v kostele Svatého Petra a Pavla ve Vilniusu, kde denně 500 lidí stojí frontu na bezplatnou polévku a litevské lívance.
