Vyberte si jazyk
I přes určité záblesky naděje nás naši velcí filmoví mistři Veiko Õunpuu a Sulev Keedus stále rozesmutňují. Trudná atmosféra je charakteristická i pro naše animované filmy, které jsou ve světě vysoce ceněné. Naději nám bere tvorba jak klasických tak současných autorů: Ti všichni vidí svět skrz tmavé brýle. Je život opravdu tak smutný, jak ho popisují?
Podívejme se dál do minulosti. Díla Antona Hansena Tammsaareho [jednoho z největších klasiků estonské literatury] popisují těžký život rolníků, ponuré obrazy malíře Kristjana Rauda a oratoria Rudolfa Tobiase jsou jen dalšími příklady podobně laděných děl. Nikdo přitom nepochybuje o umělecké kvalitě estonského kulturního prostoru, pouze je možné si položit otázku o původu melancholie, která mu dominuje. Máme samozřejmě celou řadu humoristů, jako například Andruse Kivirähka, nebo dobré komedie, ze všech je však cítit určitá typicky estonská úzkost. Je tedy estonská kultura příliš melancholická? A pokud ano, je to problém?
Z historických důvodů jsou pesimismus a melancholie téměř přirozenou součástí estonské kultury. Dlouhé zimní noci, které trvají půl roku a uvrhávají Estonce do celkové pasivity, jsou zdrojem smutku a nostalgie. A ani v létě nejsou pravidelná sucha důvodem k velké radosti. Unavené tváře, které člověk denně vidí v MHD, však zároveň očekávají, že jim nabídneme něco jiného, než jen odraz jejich každodenního života. Neměla by do nich právě kultura vdechovat naději a rozptýlení? Není třeba hned myslet na přímo komické kusy, veselé pouliční muzikanty nebo ironická graffiti kritizující společnost. Stačilo by přistupovat k vážným otázkám poněkud lehčeji.
Někdy se totiž zapomíná na to, že účelem umění není pouze poukazovat na problémy, ale též lidem pomáhat. Veřejnost, která čte, poslouchá a sleduje kulturní díla, se s nimi chce identifikovat. Podle sémiologa Umberta Eca by každý autor měl mít svého „modelového čtenáře“ či cílovou skupinu. V Estonsku však často není jasné, zda autor očekáváním svého publika rozumí, což vytváří mezi umělcem a lidmi propast. A v případě autorů vede i k určité formě snobismu, jelikož publikum považují za příliš omezené na to, aby dokázalo jejich umění pochopit.
Estonská kultura je samozřejmě dostatečně barvitá na to, aby si zde každý mohl něco najít. Problém je jen v tom, že celkový dojem je bezútěšný, ať už jen ve srovnání se sousední finskou kulturou, která v sobě má jistý humor. Kdyby Estonsko mohlo být jako Finsko, které nezažilo sovětskou okupaci, dokázali by i Estonci, podobně jako finský režisér Aki Kaurismäki či spisovatel Juha Vuorinen, léčit každodenní depresi pomocí větší špetky humoru.
Život se samozřejmě nesestává jen z letního popíjení sangrie na dvorcích starého města či z poslechu hudby při otevřeném okně, avšak podstatná část toho, s čím nás současnost denně konfrontuje, je dostatečně depresivní na to, aby se skromná a přitom rozmanitá estonská kultura nepokoušela z této deprese dělat trvalý odkaz.
