Vyberte si jazyk
« Nešahej mi na zámek », protestovali dnes před branami zámku ve Versailles odpůrci výstavy japonského současného umělce Takeshiho Murakamiho. Sochy inspirované japonskou popkulturou a zejména komiksem Manga by představitelé sdružení « Versailles, moje láska » raději viděli v Disneylandu. (Což vlastně není špatný nápad).Takové umění prostě nemá s kulturním dědictvím zámku francouzského královského dvora nic společného, rozeznívaly se skrze amplióny konzervatiní názory protestujících. Zpochybňovaný tu není sám umělec, vždyť jde přece o jednoho z nejuznávanějších umělců současnosti ! Kritikům výstavy vadí, že sochy komiksových postav, příšerek, dlouhonohých vyzývavých nippon sexy dívek, květinových bizarností a obtloustlých bůžků narušují vytříbenou krásu barokních komnat Ludvíka XIV. O prvoplánovou provokaci bývalému ministru kultury Jean-Jacquovi Aillagonovi, který výstavu ve spolupráci s nejvěhlasnějším pařížským galeristou současného umění Emanuelem Perrotinem pořádá, zřejmě nejde.
Ačkoliv, co si budem nalhávat, provokace je součástí hry a protesty organizátorům hrají do karet. Zajistily totiž výstavě velký mediální zájem. Není tedy pochyb o tom, že média jim udělala službu, lepší než by zmohla placená reklama. Výstava se ale také zapisuje do jisté logické výstavní souvislosti – po retrospektivní výstavě Američana Jeffa Koonse (září 08-leden 09) a Francouze Xaviera Veihana (září-prosinec 2009), (kterého mimochodem též zastupuje pařížská galerie Emanuel Perrotin), přichází exotický Japonec. Všichni tři se řadí na trhu mezi nejžádanější umělce současnosti. Takeshi Murakami je takový Roy Lichtenstein japonského komiksu. Narozdíl od amerického pop artového umělce, přichází s uměním inspirovaným komiksem o padesát let později. Což vyvolává otázku, zda jeho třeskutý svět kýče přináší víc než západu srozumitelnou povrchní exotiku země vycházejícího slunce. O to tu teď ale ani tak nejde.
Zajímavější je zjištění, že Murakamiho dekadentně kýčovité sochy se zvláštním způsobem do královských komnat zlatem zdobeného sídla krále Slunce hodí, a to i přesto, že jsou poválečný japonský pop s francouzkým barokem esteticky diametrálně odlišné, oba styly jsou totiž podobně dekadentní. Murakamiho sochy a malby do honosných a vážností prostoupených komnat vnášejí humor. To platí i v případě Murakamiho autoportrétu, který umělec umístil přímo oproti zobrazení Napoleonovy korunovace a nazval jej Císařovy nové šaty. Trochu to působí jako kdyby Aillagon vpustil do zámku ztřeštěného šaška, který se korunoval na dvorního malíře, ba dokonce samotného krále. Le Monde výstižně připomíná, že o životě na královském dvoře na zámku ve Versailles v XVIII. století natočil francouzský režisér Patrice Leconte film s názvem, který by seděl i této výstavě - Ridicule (Směšný).
Výstavu je možné vidět od 14. září do 12. prosince či si ji prohlédnout na webových stránkách zámku ve Versailles. Zde.
