Vyberte si jazyk
EU se mění a idea dvou-rychlostní Evropy se vrací. Jak vnímáte tyto změny?
Tady bychom měli být s úsudkem opatrní. Jistě, v EU se toho v poslední době děje dost, což je paradoxní vzhledem k tomu, že po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost všichni očekávali naprostý klid a mír. Kvůli ekonomické krizi se tak však nestalo.
Krize přišla ještě dříve, než smlouva začala platit….
Nikdo však nečekal, že otřese samotnými základy společné měny, tedy, v očích starých členských států, pilířem evropské integrace.
Nebojíte se dvou-rychlostní Evropy, ve které se větší a bohatší státy budou drát kupředu, Polsku za zády?
Německo se prozatím chová jako brzda všelijakých inovací navrhovaných Francií. Zdá se, že hospodářská a rozpočtová koordinace bude společným řešením všech členských států EU. Od té doby, co se Nicolas Sarkozy stal prezidentem, se francouzská politika soustřeďuje na hledání způsobu jak Francii odlišit od ostatních členských států. Německo se naopak vždy snažilo udržet EU jako celek. I přes různé domácí reptání a neochotu občanů platit z vlastní kapsy se snaží o to, aby EU takovým celkem zůstala.
Ale Německo se také mění a stává se sobečtějším. Podívejme se na příklad paní Merkelové, která byla původně proti pomoci Řecku a později se snažila, aby taková pomoc byla poskytnuta za Německem diktovaných podmínek.Měl bych vám připomenout, že na konci roku 2007 přišel pan Sarkozy s radikálním návrhem, aby byla Středozemní unie vyloučena z EU a paní Merkelová Francouze donutila, aby z této myšlenky slevili. To samé se nyní děje s vágní francouzskou myšlenkou hospodářské vlády eurozóny a speciálního fondu pro země s finančními problémy. Sarkozy se pokusil vyčlenit tyto mechanismy z evropských struktur; Němci řekli „ne“. Francie by ráda některé věci z EU vypustila, zbavila se tak balastu, které pro ni některé členské státy představují a nemusela se už se zbylými 26 členy vybavovat.
Německo naopak, i přes své změny, zůstává věrné principu, že EU spojující všechny členské státy je základ. Myslím si, že se EU přesto neubírá směrem k nějakému „tvrdému jádru” či k „EU uvnitř EU”. To dnes reálná hrozba není. Spíše míříme směrem k takové EU „à la carte” (ve které si členské státy vybírají jednotlivé sféry, které je zajímají). Nejsilnější aktéři rozvíjejí svá národní a nadnárodní centra vlivu a budují sféry činnosti. To je vidět zejména na zahraniční politice, ve které je patrná dělba rolí mezi Francii a Německo. Největším problémem EU je dnes jeho vnitřní a vnější regionalizace, vznik center a sfér činností. Navíc jsou některá důležitá rozhodnutí „vylívána“ z pravomocí nejen Komise ale i Rady, která reprezentuje hlavní města. Tyto rozhodnutí se pak dělají na neformálních schůzích.
Tak tomu ale v EU bylo vždycky.
Jistě, ale nyní je to naprosto ostentativní. Německo a Francie tak činí s jistou arogancí ke Komisi. Návrhy Merkelové a Sarkozyho se nedají ignorovat a jsou tedy schvalovány – se všemi důsledky.
Je taková privatizace nebo nacionalizace EU, ve které vládne franko-německý tandem, pro EU samotnou a pro Polsko nebezpečná?
Dokud se německým elitám daří přesvědčovat občany, že je nutné přijmout německé vedení EU, i když to znamená její sponzorování, žádné nebezpečí nehrozí. Dnes má na tom, aby byla EU jako celek zachována, zájem pouze Německo a to z různých důvodů. Když už nic jiného, je to proto, že pouze v takové Unii je Německo schopno takovou vedoucí pozici zaujímat a čerpat z ní různé výhody. Franko-německý tandem je tak z hlediska budoucnosti EU rozhodující. Ne proto, že by se němečtí a francouzští političtí vůdci na té budoucnosti zcela shodli, ale protože budoucnost EU je zamotána v jejich protichůdných zájmech.
Jak se Francie dívá na Evropu?
Francie se rozhodla, že Německo musí být přitaženo blíže k Francii, z důvodu jeho rostoucího potenciálu. Taková blízká integrace je možná pouze v případě, že se vytvoří v rámci EU „vnitřní kruh“, ve kterém obě země mohou hrát jasně rozhodující roli. Z toho plyne Sarkozyho myšlenka položit rovnítko mezi hospodářskou spolupráci a eurozónu, ve které mají obě země důležitou pozici. Tím zanechává země jako Velká Británie, Švédsko či Polsko mimo.
Jak by mělo Polsko reagovat?
Měli bychom zvážit na jedné straně potřebu odporovat nežádoucím tendencím, například oslabování Komise, na druhé straně nutnost přizpůsobit se novým podmínkám a procesům v EU. Například nemůžeme uniknout před skutečností, že dnešní Rusko se stalo konkurenčním polem dvou nejsilnějších států EU, Francie a Německa. To musíme ve snahách o vytvoření východoevropské strategii EU brát v úvahu.
Měli bychom tedy v EU hrát na obě strany – ve prospěch Komise a též s Německem a Francií?
Nemusíme si nutně vybírat jednu ze stran a buď se rvát za Komisi, nebo se zařadit za hlavní evropské lokomotivy jako malý vagónek. Nejsem si jistý, jestli bude politické zatínání svalů v Berlíně a v Paříži mít na EU dobrý vliv. Nemáme žádnou záruku, že Merkelová či Sarkozy dokáží vytáhnout Evropu z krize.
Nebojíte se, že pokud Polsko zůstane stranou tohoto dění, zmešká důležité vývojové změny?
Polsko je v pohodlné situaci, protože krizi dobře zvládlo. Ivan Krastev [politolog, expert na balkánské země a vedoucí Centra pro liberální strategie v Sofii] i správně všímá toho, že Polsko žádné oslabení své politické pozice neriskuje, protože jeho hospodářství je v dobré formě a Varšava si o žádnou finanční pomoc říkat nemusí.
Stačilo ale, aby Maďarsko naznačilo, že má finanční problémy a investoři hodí Polsko do stejného pytle jako zbytek střední Evropy, zlotý začne oslabovat…
Tak trhy prostě fungují. Nemůžeme proti tomu nic dělat. V EU dnes máme vážnější problém: degradaci politického statutu některých členských států, zatímco formálně jsou si všechny členské státy rovny. To je nebezpečné. Podíváte-li se do historie, shledáte, že jde o výbušnou směs. Není to však problém Polska, ale Řecka a brzy pravděpodobně i Portugalska, Španělska, Bulharska či Maďarka.
John Monks, šéf Evropské konfederace odborů, varuje, že krize a rozpočtové škrty, které díky ní byly v mnoha evropských zemích odsouhlaseny, mohou Evropu zavléct do situace podobné té v 30. letech. Tehdy z krize povstaly totalitní režimy.
Projekt EU prochází velmi těžkým obdobím. Dochází k přehodnocování pozic jednotlivých členských států. Znepokojující je například to, že neporušitelnost hranic se stává předmětem vtipů, což by před dvaceti lety bylo naprosto nemyslitelné. Vezměte si například vtipy v Německém parlamentu, kde jeden z konzervativních poslanců navrhl, napůl v žertu, napůl vážně, že Řecko by se mohlo za finanční pomoc vzdát některých ze svých ostrovů! Krastev sám říká jasně, že některé země v EU jsou schopné si vládnout a některé ne. Musíme si dát pozor, abychom neporušili vnitřní rovnováhu v EU a nezrodila se nová forma vnitro-evropského kolonialismu. Dnes se ukazuje, že starší, hlubší a důležitější rozdělení na evropský Sever a Jih relativizuje mělčí a dočasnější rozdělení na Východ a Západ, výsledek dějin dvacátého století.Někdy je aktivován rozdíl mezi starým Východem a Západem – to když nás investoři, stále reagující podle starého vzoru, hází do stejného pytle s Maďarskem. Někdy naopak vidíme rozdělení na Sever a Jih, které, jak dnešní situace dokazuje, zůstává tím více relevantním.
