Na tomto světě už suverenitu mít nebudeme

Euroskeptici často lkají nad ztrátou suverenity z důvodu našeho členství v EU. Proč si ale nikdy nestěžují na instituce jako OSN, NATO či MMF, kterým jsme po roce 1945 též předali část naší suverenity, ptá se Bill Emmot.

Zveřejněno dne 13 července 2012 v 14:36

Jde o jednoduchý problém. Tak to alespoň tvrdí sílící masy euroskeptiků, ať již nad skleničkou někde v baru, při odpoledním čaji či v televizních studiích. Britskému lidu musí být umožněno rozhodnout, zda chce setrvat v Evropské unii, a to brzy. Především ze dvou důvodů. Zaprvé, protože jako členové Unie nejsme zcela suverénní demokracií, což by nám mohlo vadit. Zadruhé proto, že v předešlém hlasování v roce 1975 nám byla položena pouze otázka, zda chceme být součástí společného trhu, takže nás tehdy přechytračili. Potřebujeme proto další šanci hlasovat o tom, co dnes z EU doopravdy je.

Těmito dvěma velkými klacky nás budou stoupenci odchodu z Unie v příštích měsících, letech, desetiletích a snad i staletích dál bít do hlavy. Problém suverenity a skutečnosti, že nás v roce 1975 napálili, se mohou zdát i docela přesvědčivé. Jenomže oba argumenty jsou falešné, jsou to zkrátka pitomosti a nesmysly. Použil bych ještě jadrnějšího výrazu, ale víte, jak snadno se někteří lidé urazí.

Během nedávného vysílání diskuzního pořadu BBC Newsnight si moderátor Jeremy Paxman vysloužil od diváků potlesk, když na obrazovku ukázal fotografii poměrně nevýrazného belgického předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye, a zeptal se diváků v hledišti, zda pro něj hlasovali a zda vůbec vědí, kdo to je. A bylo po debatě – samozřejmě, že bychom raději, kdyby nás nekomandovali nevolení úředníci, o nichž ani nevíme, jak se jmenují.

Pro NATO musíme přinášet mnohem větší oběti

Jenomže šlo o úplný nesmysl. Proč Paxman divákům neukázal fotografii generálního tajemníka NATO, předsedy Světové obchodní organizace nebo Organizace spojených národů, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu či Mezinárodní námořní organizace, nebo třeba foto prezidenta fotbalové federace FIFA? Nezvolili jsme si žádného z nich. Všichni pocházejí z legračních cizích zemí a ani jejich jména neznáme – snad z výjimkou toho posledního.

Přesto všichni z nich drží ve svých upocených, nezvolených rukou kousíčky naší suverenity. Naši zvolení zástupci se rozhodli jim tuto moc předat, aniž by na referendum vůbec pomysleli. Členství v NATO nás zavazuje vstoupit do války v případě, že jiná země napadne, řekněme, Turecko. A žádné výmluvy: pokud nebudeme připraveni vypovědět zakládající smlouvu NATO, budeme ve válečném stavu, ať se nám to líbí nebo ne. Oběti, které musíme přinášet v rámci členství v EU, proti tomu vypadají zcela banálně.

Členství ve WTO omezuje naše možnosti dotovat určitá průmyslová odvětví či používat obchodní cla ke snížení objemu dováženého zboží. Z důvodu našeho členství v OSN, v souhlasu s chartou, kterou jsme sami pomáhali psát, podléhá naše jednání mezinárodnímu právu. Členství v Mezinárodní námořní organizaci spolu s Úmluvou OSN o mořském právu reguluje námořní dopravu a rozhoduje o tom, kde se nacházejí „výlučné ekonomické zóny“ kolem našich břehů.

Jen s vlastními pravidli bychom se daleko nedostali

Tím vším chci dokázat, že podstatná část britské politiky je od roku 1945 spojena s tvořením a přidružováním se k mezinárodním organizacím, za účelem dohodnout společná pravidla pro různé aktivity, posilovat spolupráci a snižovat riziko konfliktu, zlepšovat kolektivní bezpečnost a podporovat volný obchod. Všechna tato sdružení znamenají slučování suverenity výměnou za určitý očekávaný užitek – tak jako se [britská Fotbalová asociace] FA přidala k FIFA, aby se mohl účastnit mezinárodních utkání a všichni se řídili stejnými pravidly. Mohli bychom zůstat nezávislí a ustavit si pravidla vlastní. Moc daleko bychom se ale nedostali.

Proto se debata o britském členství v EU, navzdory tomu, co se euroskeptikové a zvláště UKIP [Strana za nezávislost Spojeného království] pokoušejí tvrdit, nedá zjednodušit na volbu mezi černou a bílou, mezi okovy či svobodou, mezi patolízalstvím a suverenitou. Tedy pokud nehodláme zároveň odejít ze všech těchto organizací. Je to otázka míry, odstínů šedi, toho, jakou ztrátu suverenity pokládáme za únosnou, zkrátka mnohem nudnějších otázek výhod a nákladů.

A tady se dostáváme k velkému mýtu společného trhu. Zde jsou naopak často na vině stoupenci EU. Jsou-li dotázáni na referendum v roce 1975, odpoví, že odpůrci vstupu tehdy nedávali dobře pozor a nepřečetli si všechny brožurky, takže o žádný podfuk nešlo. To však není správná odpověď. Tou je to, že v roce 1975 se skutečně hlasovalo o společném trhu a toho se též velká většina aktivit a směrnic EU stále týká. Jeho odpůrci však bohužel nechápou, co takový společný trh znamená.

Euroskeptici by měli číst Smithe

Euroskeptici, přečtěte si Adama Smithe. Ten již před dvěma sty lety ukázal, že pro fungování společného trhu jsou zapotřebí společná a široce přijímaná pravidla, ale i prostředky, jak je prosazovat. Taková pravidla by mohla zůstat u základů: existence zóny volného obchodu, v níž je omezeno užívání cel a netarifních bariér, zatímco firmy, které v určitých zemích chtějí své výrobky prodávat, by se mohly dál podřizovat jejich odlišným pravidlům.

Anebo se tato pravidla mohou rozšířit, mohou se vztahovat nejen na zboží a služby, ale i na obyvatele, mohou své členy chránit nejen proti clům, ale i proti kartelům, mohou sjednocovat různé předpisy, zabývat se netarifními bariérami či státními dotacemi, falešnou skotskou whisky a vším ostatním. To je skutečný společný trh. Potřebuje pravidla, potřebuje úředníky, kteří je budou vypracovávat, potřebuje nepříjemné inspektory a soudy, které budou vynucovat jejich dodržování. A to celé v podstatě EU představuje – ano, včetně příšerné společné zemědělské politiky, která skutečně pouze znamená způsob, jak společně zemědělce dotovat.

Zapomeňte na výroky typu: „Chceme zpět svou suverenitu.“ Odchodem z EU ji nezískáme. A dejte pokoj i s heslem „chtěli jsme pouze společný trh“. Vždyť právě ten jsme dostali! Všechny skutečné problémy se týkají míry, ne našeho členství jako takového.

Stojí odchod za to?

Proto je zcela bezpředmětné organizovat nové referendum, obzvlášť nyní, kdy eurozónou – která představuje vylepšenou verzi společného trhu, avšak s politickou chybou ve své základní koncepci – zmítá chaos. Ona míra by se totiž mohla dramaticky změnit. Anebo také ne.

Je to však i důvod proč, pokud se takové hlasování bude konat, nakonec rozhodne to, zda lidé budou věřit, že jim odchod z EU za to stojí. Rozhodli by tak jednou a provždy. Stejně jako ve skotském hlasování o nezávislosti, i zde k odchodu existuje citový důvod. Musíme se však ptát, zda výhody, které odchodem získáme, budou po tomto citovém okamžiku a pak i každý nový den dostatečně veliké.

Stojí skutečně ona míra suverenity, kterou tím získáme zpět, za to? Bude společný trh stále stejně společný? Je ztráta možnosti automaticky žít a pracovat ve Španělsku, Itálii, Německu či jinde cenou, kterou jsou Britové ochotni zaplatit?

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma