Vyberte si jazyk
Uzbecký diktátor Islam Karimov navštíví 24. ledna Brusel, kde se setká s představiteli Rady Evropské unie, předsedou Evropské Komise José Manuelem Barrosem a zástupci NATO. Jen stěží si můžeme představit větší rozdíl v přístupu ke Karimovi a například k běloruskému prezidentu Alexandru Lukašenkovi.
Média tomu vůbec nevěnovala pozornost, ale v březnu 2007 zažil Uzbekistán podobnou tragédii jako Tunisko, kde se loni v prosinci upálil nezaměstnaný mladík Mohamed Bouazizi. Osmatřicetiletá vdova a matka dvou dětí, Hadiša Aripová, vlastnila stánek na trhu ve městě Džizak. Upálila se v zoufalství poté, co jí policie zabavila veškeré zboží. Tragický osud Aripové nevyvolal žádné velké protesty jako v Tunisku, a to z jasného důvodu: necelé dva roky před tragédií protesty v Andidžanu potlačila elitní jednotka prezidenta Karimova. Policisti, kteří Aripovou zadrželi, byli mezitím propuštěni ze služby. Důvody, které Aripovou dohnaly k sebevraždě, však zůstávají v zemi aktuální i dnes.
Islam Karimov převzal v roce 1989 vedení Komunistické strany sovětského Uzbekistánu. Od získání nezávislosti v roce 1991 stojí v čele jednoho z netvrdších policejních států Euroasie. Klíčové oblasti hospodářství, od pěstování bavlny, přes těžbu zemního plynu, až po místní trh, drží pevně v rukou prezidentova rodina, jeho přívrženci a místní mocipáni, kteří využívají státní aparát a soudnictví k tomu, aby si upevnili vlastní pozici na trhu. „Ještě stále přežívá policejní stát a stará garnitura“, řekl mi jeden známý z Uzbekistánu. „Socialistické výhody však byly zrušeny.“ Většina obyvatel žije v realitě, která před zraky turistů obdivujících nádhery Timurova legendárního města Samarkand zůstává skryta.
Svět potřebuje Uzbekistán
Po masakru v Andižanu uvalila Evropská unie na Uzbekistán zbrojní embargo a vysokým představitelům bezpečnostních služeb zakázala vstup do Evropy. Nikdo však zákaz nevzal zcela vážně. Nyní se k pracovní cestě chystá dokonce samotná hlava státu. Pravdou je, že Uzbekistán disponuje obrovskými zásobami ropy a zemního plynu. Natolik obrovskými, že země již několik let hlásá, že svět potřebuje Uzbekistán mnohem více než naopak. Uzbekistán patří mezi hlavní vývozce bavlny. Země se navíc stala klíčovým spojencem v takzvané válce proti terorismu.
Podobně jako bin Alí v Tunisku se Karimov v Uzbekistánu těší tiché podpoře mezinárodního společenství, neboť je alespoň schopen udržet „islamisty“ pod kontrolou. Velkou část politických vězňů tvoří skuteční islamisté, ale často také muslimové podezřelí z radikálních myšlenek a členové muslimské opozice. Také také vyloučené, jak se někteří domnívají, že uzbecký islamismus je pouze výmyslem diktátorského režimu. Ačkoliv ozbrojené islamistické skupiny operují v Uzbekistánu jen sporadicky a mezi obyvateli nemají prakticky žádnou podporu. Místní muslimští obyvatelé jsou Karimovou „protiteroristickou politikou“ unaveni, mají dost zneužívání státní moci a všudypřítomého vládního aparátu. Z tuniské revoluce plyne pro Uzbekistán poučení, že muslimové mohou mít často vážné důvody k nespokojenosti a frustraci, aniž by usilovali o světovou islamistickou konspiraci.
Bez šance cokoliv změnit
Uzbekistán je také důležitou součástí zásobovacího řetězce spojeneckých jednotek NATO rozmístěných v sousedním Afghánistánu. Přestože spolupráce s uzbeckým režimem není zdaleka ideální, Taškent využívá naplno svého strategického významu a jeho pozici posilují útoky Tálibánu na konvoje projíždějící Pákistánem. Obyvatelé Uzbekistánu stále méně věří, že by Evropská unie a západ obecně dokázal prostřednictvím „konstruktivní spolupráce“ Karimův režim změnit.
Přestože se v některých evropských kruzích občas proti plánované Karimově návštěvě objevují námitky a v otázce ochrany lidských práv nepochybně dojde k určitým střetům, je zřejmé, že Karimov bude přijat se všemi poctami. Jeho režim určitě nepromarní příležitost k tomu, aby prezidentovu evropskou návštěvu označil za vyjádření úcty a uznání schopnému politikovi. Někteří doufají, že sedmasedmdesátiletý Karimov se beztak zanedlouho vzdá moci a do té doby je lepší udržovat s Uzbekistánem přátelské vztahy. Podle této logiky je současný přístup ke Karimovi pochopitelný. Bude však záležet na tom, kdo po něm dříve nebo později převezme štafetu. Karimov může u moci vydržet ještě řadu let. Po dobu své vlády se stal mistrem mystifikace svých zahraničních kontaktů, což ovšem vypovídá více o nich než o Karimovovi samotném. Otázkou je, zda EU může pokračovat ve své reálpolitice, pokud se věci nebudou vyvíjet podle očekávaného scénáře.
Pohled Z Uzbekistánu
Evropská spoluvina
„Reputace Evropské unie jakožto důvěryhodného garanta lidských práv a svobod je už dlouho zakalena. Skutečnost, že José Manuel Barroso přistoupil na schůzku s uzbeckým prezidentem [Islamem Karimovem], jedním z nejbrutálnějších diktátorů vůbec, je toho pouze dokladem,“ upozorňuje šéfredaktorka nezávislého uzbeckého zpravodajského serveruUznews Galima Bukharbaeva na stránkáchSüddeutsche Zeitung. „Moc uzbeckého prezidenta je založena pouze na neuvěřitelné brutalitě, kterou uplatňuje vůči lidu a která mu umožňuje setrvat ve funkci a být současně partnerem Západu. Pokud budou představitelé EU s Karimovem za těchto okolností i nadále spolupracovat, ponesou za zločiny režimu sami odpovědnost,“ varuje novinářka žijící v exilu v Berlíně.
