Vyberte si jazyk
Ani jeden z čelních představitelů členských států EU (vyjma maltského prezidenta) se nezúčastnil 1. září v Tripolisu oslav čtyřicátého výročí libyjské revoluce. Vztahy mezi Libyí a západními mocnostmi ale nebyly vždy zahaleny rouškou skandálů a polemik, které jsou pro ně v poslední době charakteristické. Už od začátku jsou poznamenány neustálými přechody mezi důvěrou a nedůvěrou, soudí Tagesspiegel. „Kadáfí měl nejprve pověst nezkorumpovatelného člověka. Jeho image se ale rychle proměnila“ se začátkem libyjského atomového programu a „financováním různých vzbouřenců a teroristických skupin po celém světě“.
Po atentátu v Lockerbii v roce 1988 [270 mrtvých] a zničení francouzského letadla nad Nigerem o rok později [170 mrtvých] byl Kadáfímu udělen „titul vyvrhele spojený s mezinárodními sankcemi“, připomíná Tagesspiegel. Důvěra byla znovu nastolena poté, co Kadáfí uznal odpovědnost Libye za atentáty a přislíbil vyplatit odškodnění rodinám pozůstalých. Plukovník Kadáfí se ze „včerejšího vyvrhele“ stal přítelem hlav evropských států. Přátelství bylo stvrzeno četnými obchodními smlouvami podepsanými mezi Evropou a Tripolisem.
Arabská liga dala Britům za uši
Nové napětí mezi EU a Libyí, k němuž došlo následkem předčasného osvobození Aliho Al-Megrahiho, odsouzeného ve Skotsku za lockerbijský atentát, a jeho triumfálního návratu do Tripolisu 21. srpna, nepřestalo trápit britskou vládu. Sunday Times nedávno uveřejnil obsah ministerských dopisů, podle nichž měl ministr spravedlnosti Jack Straw původně v plánu nezařadit Al-Megrahiho do dohody o přesunu vězňů, uzavřené s Libyí. Jak ale poznamenává britský deník, „vláda Gordona Browna změnila názor po sérii jednání mezi Libyí a BP o smlouvě na těžbu ropy v hodnotě několika milionů liber“. The Guardian je toho názoru, že tato polemika by se mohla zcela roztříštit, kdyby se ukázalo, že „Al-Megrahi byl v případu atentátu v Lockerbii nevinný, což je myšlenka, která už po několik let straší skotské soudnictví“.
Podle rumunského týdeníku Dilema Veche nám Al-Megrahiho osvobození sděluje něco důležitého o Západu: „mezi lety 1988 a 2009 došlo k významným změnám ve způsobu uvažování a v postojích. Dříve nemyslitelným způsobem dnes připouštíme, aby Arabská liga vytahala Velkou Británii za uši, pokud jde o aplikaci práva“. Francouzský deník Le Mondese nicméně domnívá, že z dlouhodobějšího pohledu představuje Al-Megrahiho osvobození ve vztazích mezi EU a Libyí o překážku méně. Mohlo by totiž „vylepšit vztahy s bývalým vyvrhelským magrebským režimem v době, kdy Evropská komise vede delikátní jednání s vidinou podepsání rámcové smlouvy s Tripolisem. Toto gesto totiž Libye po Spojeném království požadovala výměnou za urychlení procesu sbližování.“
Kritika Libye za opakované provokace a narůstající vliv, který získává na poli diplomacie, se ozývá z mnoha stran. Dva dny po Berlusconiho návštěvě Tripolisu, jejímž cílem bylo položení prvního kamene k dálnici, jež by měla spojovat libyjskou metropoli s Bengazi a kterou financuje Itálie jakožto odškodnění za kolonizaci, obviňuje Espresso plukovníka Kadáfího z toho, že se svými partnery, jmenovitě s Itálií, hraje „dvojí hru“. Rumunský týdeník obviňuje Libyi zejména z nákupu zbraní od západních prostředníků, jimiž pak zásobuje vzbouřence a bojovníky v občanských válkách v Africe. Espresso poukazuje konkrétně na soudní vyšetřování ve věci obchodování se zbraněmi, do něhož měli být zapojeni italští prostředníci, stejně jako jedna libyjská nevládní organizace.
Berlusconiho omluva
„Vztek a ponížení,“ uvádí v titulku Le Temps v souvislosti s nesnázemi, které provázejí švýcarské vztahy s Libyí. Diplomatické vztahy mezi Bernem a Tripolisem se neustále zhoršují od té doby, co byl v červenci 2008 zadržen Kadáfího syn Hannibal obviněný z bití dvou svých sluhů v jednom ženevském paláci. Ve čtvrtek 21. srpna se prezident švýcarské konfederace Hans-Rudolf Merz rozjel do Tripolisu, aby tam vůdci revoluce vyjádřil oficiální omluvu v naději, že tak uspíší osvobození dvou švýcarských občanů, držených už rok v Libyi, a ukončí krizi, uvádí ženevský deník. Osvobození rukojmích, k němuž mělo dojít před prvním zářím, se zatím stále neuskutečnilo, neboť Tripolis požaduje kauci 500 000 euro.
Strategie projevování lítosti, kterou často uplatňují Evropané, může být podle Le Temps nebezpečná: „Hans-Rudolf Merz si to uvědomil při jednání s Libyí – omluva je mocný diplomatický nástroj, který je třeba používat s velkou opatrností.“ V případě Berlusconiho – který se omluvil za italskou kolonizaci v Libyi výměnou za Kadáfího příslib, že Tripolis zarazí nelegální imigraci do Itálie, bude dodávat ropu a zpřístupní libyjský trh italským podnikům – stejně jako v případě švýcarského prezidenta „to byl nakonec vůdce Libye, kdo dokázal využít omluv protistrany k tomu, aby ukojil svou žízeň po odvetě vůči Západu“.
