Vyberte si jazyk
Je faktem, že Evropu už nějakou dobu stravuje euroskeptismus. Ve Velké Británii slibuje Cameron na rok 2017 referendum o setrvání země v EU, v Itálii navrhuje Grillo opustit eurozónu a ve Francii požaduje Le Pen lidové hlasování o vystoupení z eurozóny a EU.
Dokonce i donedávna tak skalním proevropským zemím, jako je Španělsko, už dochází, že víra v laskavost sjednocené Evropy začíná dostávat trhliny. Je sporné, zda se tato všeobecná nevraživost týká samotné myšlenky sjednocené Evropy, nebo jen formy, do jaké se Evropa sjednocuje.
Nesporné však je, že tento jev existuje a že se rozrůstá. Je zvláštní, že když Španělsko před více než deseti lety vstupovalo do eurozóny a hospodářská krize byla v nedohlednu, bylo téměř jisté, že EU bude velmocí 21. století. Všichni tehdy chtěli být její součástí. Dnes je tomu právě naopak.
Hrozí nebezpečí, že hospodářská krize zničí tu nejlepší politickou ideu, kterou Evropané za celou svou historii měli. Je pravda, že tato krize není ekonomická (přinejmenším ne výhradně), ale především politická. Je rovněž pravda, že to není původně evropská krize. To je ale jedno. Podstatné je, že stále více Evropanů klade špatnou situaci za vinu Evropě.
Svým způsobem je to logické, nic momentálně nepřináší takovou úlevu jako vinit z vlastního neštěstí druhé. Stejně jako Katalánci přišli na to, že je skvělé obviňovat ze všeho zlého Španělsko (jelikož se tím zříkají vlastní odpovědnosti), tak Evropané přicházejí na to, že je skvělé dělat to samé se sjednocenou Evropou.
Pozor na přehlížení kulturní příbuznosti
V takové situaci se některé chytré hlavy snaží vymýšlet alternativy k současné EU. Jako poslední (nebo předposlední) se o to pokusil Giorgio Agamben. V článku, který uveřejnil list La Repubblica, běduje, že současná EU se zformovala výhradně na hospodářském základě, aniž by brala zřetel na kulturní příbuznost.
To podle něj vysvětluje její křehkost, především ekonomickou. Domnělá jednota se zredukovala na zdůrazňování rozdílů a většině těch nejchudších jsou vnucovány zájmy menšiny těch nejbohatších, které se často překrývají se zájmy jediného národa (Německa).
Agamben hledá alternativu k této domnělé chybě v myšlence, která se zrodila v roce 1947 v hlavě Alexandra Kojèva. Jde o ideu latinské unie v čele s Francií, která by politicky a hospodářsky sjednocovala tři velké jihoevropské národy (Francouze, Italy a Španěly), spřízněné po stránce životního stylu, kultury i náboženství.
Agamben píše: „Chtít po Řekovi či Italovi, aby žil jako Němec, nedává žádný smysl. Ale i kdyby to šlo, znamenalo by to zánik kulturního dědictví, které je především formou života.“
Jednota bez ztráty rozmanitosti
Agambenova diagnóza mi přijde částečně správná, řešení pak naprosto mylné. Je pravda, že Německo zavádí Evropu odpovídající jeho zájmům a ve výsledku nespravedlivou. Za prvé ale nevím, co bychom vytvořením chudé Evropy sjednocené pod Francií na jedné straně a bohaté Evropy sjednocené pod Německem na straně druhé vyřešili.
Především pak vezmeme-li v úvahu újmy, které Evropě způsobil střet mezi Francií a Německem. Za druhé je absurdní si myslet, že by se chudá a křehká latinská Evropa dokázala ubránit iracionální žravosti trhů a ochránit svou demokracii, když ve skutečnosti by to nedokázala ani bohatá a silná Evropa germánská (stejně tak je absurdní si myslet, že by některá z nich mohla samostatně bojovat proti Číně nebo Indii a zabránit tak tomu, aby Evropa ztratila na významu).
Koneckonců, nemohli by v této hypotetické latinské Evropě namítnout Baskové nebo Lombarďané, že nedává smysl je nutit, aby žili jako Španělé nebo Italové a vzdali se svého kulturního dědictví? Nemělo by jednou z hlavních tvrzí sjednocené Evropy být právě dosažení politické a hospodářské jednoty bez ztráty kulturní rozmanitosti, bez toho, aby někdo někoho zavazoval ke způsobu života, který nechce vést?
Není v Agambenově argumentu zakopán hlavní dějinný nepřítel Evropy, tedy nacionalismus? Není náhodou nová Agambenova Evropa ve své podstatě starou Evropou, jak ji známe od nepaměti? Posuďte sami.
