Už od sobotního rána cítím, jak ve mně sílí vztek. Není to jen kvůli zdanění bankovních vkladů (sám opravdu nemám, co ztratit), ale hlavně proto, že mám zase jednou pocit, že jsem za blbce. Jako kterýkoliv jiný občan této země jsem se stal obětí podvodu. Na jedné straně mám platit za škodu způsobenou kyperským vedením a na druhé musím snášet „politickou hru“ našich evropských partnerů. Jak však praví starověký básník Aischylos, „nic není strašnější, než zloba reptajícího lidu.“ S tím rozdílem, že náš lid již přesáhl stádium reptání. Trpělivost i těch nejklidnějších občanů má totiž své meze. A když je překročíme, hněv přeteče a je schopen z cesty smést takřka cokoliv.
A to je právě náš případ. Jako příslušníci důstojného a svědomitého národa musíme všichni společně vyjít do ulic a nahlas říct, že nejsme idioti. Musíme ze všech sil křičet: „Už stačilo!”
Člověk totiž koneckonců nemusí být žádný ekonom, aby pochopil, co bude vládní rozhodnutí znamenat. Dopad pocítí naprostá většina lidí. Od babičky, které se nějak podařilo naspořit pět či deset tisíc eur, až po zaměstnance, který každý měsíc odkládá trochu peněz na studia svých dětí.
Stejný problém má i ten, kdo má v bance milión. Jelikož má „hodně“, trochu mu vezmou. Všichni víme, co to znamená. Velcí klienti přesunou své peníze jinam, k velké škodě místní ekonomiky. To se projeví dalším propouštěním, bankroty malých a středních podniků... zbytek už všichni dobře známe.
Největším důsledkem této aféry je nicméně kolaps důvěry občanů k EU. To není ta Evropa o které jsme snili, kterou jsme tolik chtěli. V té naší by totiž pro takové chování nebylo místo.