Německo-francouzský pár se rozchází

Jmenují se Sascha, Aurélie, Erwin, Astrid, Camille, Julia či Quirin. Mají 18 měsíců nebo 7 let. To, co mají tyto děti společného je jeden francouzský a jeden německý rodič, jejich konfliktní rozchod a následnou válku mezi nimi a justičními systémy obou zemí. Každý rok se v Německu rozvede 30 000 dvounárodních párů, z celkových 140 000 v Evropské unii. Aby se procedura zjednodušila, čtrnáct členských zemí Evropské unie, mezi nimi Německo a Francie, podepsalo v červnu dlouho očekávanou dohodu o rozvodu. „Historický moment“, prohlásila německá ministryně spravedlnosti Sabine Leutheusser-Schnarrenberger během podpisu zákona, který by měl začít platit na začátku roku 2011 [viz box].

Dítě, které vyrostlo v Německu, se ze země nedostane

Čtrnáct zemí EU se dohodlo na společném pravidle: v případě konfliktu bude rozvod vysloven v zemi, ve které pár pobýval před rozlukou. Jde o podstatný pokrok: až do nynějška rozhodoval o legislativním režimu rozvodového řízení jeden z partnerů, který si pospíšil před rozvodový soud v zemi svého výběru.

„V případě francouzsko-německých párů bylo v zájmu otce, aby o rozvod požádal ve Francii, kde jsou alimenty mnohem nižší. Pro matku naopak v Německu, kde mají rozvádějící se ženy mnohem více práv“, shrnuje to Jean-Patrick Revel, francouzský advokát s berlínskou praxí, specializující se na rodinné právo. „S ohledem na získání péče o děti či rozhodnutí o jejich bydlišti, což jsou otázky často bolestivé, toho však nová legislativa mnoho nezmění“, relativizuje zákon Revel.

„To proto, že jiné mezinárodní smlouvy ustavují, že vše, co se týče dětí, závisí na jejich místě bydliště. Německý soudní systém tento princip interpretuje velice přísně - ve jménu ,blaha dětí', což je jasně pojem interpretaci vysoce otevřený. Pro německý soud to znamená nechat dítě tam, kde bylo socializováno. Proto je velmi těžké poslat dítě, které bylo vychováno v Německu, do Francie a to i v případě, že si jeho francouzské matka přeje vrátit se domů. Pokud soud sezdá, že zde existuje riziko únosu, není takové dítě možné z Německa dostat ani na prázdniny.“

Mnohá doporučení Jugendamtu (německého ekvivalentu sociálních služeb, jejichž radami se soudy německých rodin často řídí) přidávají neněmeckým rodičům na hořkosti, zlobě či úzkostech. Osmatřicetiletá Caroline neviděla svého syna Saschu osm měsíců. Když se jeho rodiče rozešli, neměl Sascha ani jeden rok. Otec dítěte nechal předtím svou ženu zavřít do psychiatrické nemocnice. Alainovi, 45 let, otci dcerky narozené v Německu, byla jeho péče odebrána, údajně z důvodu, že je téměř slepý, „jakoby špatně vidící nemohl vychovávat dítě!”

Extrémní a komplikovaná rozhodnutí

Karine, která má dvě děti, si mohla ponechat jen svého synka. Starší dcera byla svěřena německému otci, jelikož německé úřady usoudily, že děti se „znají jen krátce“ a není proto problém je odloučit. K takto extrémním a nepochopitelným rozhodnutím často dochází i během rozvodů čistě německých: jakmile je však ve hře rodič cizího původu, nevyhnutelně to vyvolá diskriminaci.

Proč se taková neštěstí stávají? „Němci a Francouzi mají zcela odlišnou koncepci rodinného práva,“ vysvětluje právník Jean-Pierre Copin, který se během tří měsíců podílel na pilotním francouzskou-německém projektu rodinných mediátorů. Tento projekt byl v roce 2003 spuštěn ministerstvy spravedlnosti obou zemí, bylo však od něj upuštěno z důvodů nedostatku financí. „Ve Francii vycházíme z principu, že ať se stane cokoliv, dítě má právo na oba své rodiče,“ pokračuje.

„V případě konfliktu se soud snaží najít řešení, ve kterém by spojení s oběma rodiči zůstalo zachováno a v nejhorším případě rozhodne o návštěvách pod dozorem. V Německu se v případě rodičovského konfliktu klade důraz na ‘ochranu dětí‘. Soud tak může rozhodnout o přerušení kontaktu mezi dítětem a jedním z rodičů, pokud je tento konflikt příliš násilný. To rodiče nutí konflikt řešit. Soud však též může rozhodnout pouta přetrhat, s rizikem, že to zaviní citové odcizení.”

Všichni tito Francouzi, přesvědčení, že je Francie obětovává na oltář francouzsko-německého přátelství, již dávno přestali věřit, že jim jejich země přijde na pomoc. Případ Françoise, která mohla, i před odpor otce, z Německa se svým sedmiletým synkem odjet a se souhlasem soudu se vrátit do Francie, jim na důvěře nedodá. Francouzská justice právě rozhodla, že Fabien bude muset žít se svým otcem a to i za cenu rizika, že se již nikdy nebude moci vrátit do Francie.

Francouzská soudkyně rozhodla, že matka se usadila daleko od jakékoliv německé školy a její syn by tak mohl přijít o vztah se svým otcem, který mluví německy. Francouzští rodiče franko-německých dětí si tak ani nedovolí doufat v možnost podobného rozsudku z druhé strany Rýna. „Přestal jsem věřit, že by německý soud jednoho dne odsoudil Němku za to, že se pokusila svého syna vzdálit svému otci,” říká s hořkostí Alain. „A to i přes to, že, jako v mém případě, psychologické expertizy trvají na tom, že matka není výchovy dítěte ve skutečnosti schopná.”

Evropská legislativa

Rozvody bez hranic

Evropská unie směřuje ke „zjednodušeným mezinárodním rozvodům“, vysvětluje deník Trouw, který píše o souhlasu Rady ministrů 20. prosince s procedurou, která by mezinárodním párům umožnila „vybrat si soudní režim, který si přejí aplikovat“ na svérozvodové řízení. V polovině prosince by návrh legislatury měl schválit Parlament. Je tomu poprvé, co bylo využito procedur „posílené spolupráce“, která zemím, jež mají společné pozice, umožňuje přijmout společnou legislativu pokud smlouva celé Sedmadvacítky chybí, píše deník. Ten též dodává, že procesy mezinárodních rozvodů se týkají 13 % ze 122 milionů sňatků, které jsou v Evropě každoročně uzavřeny. Opatření přijalo 14 zemí, mezi nimi i Malta, kde právo rozvod neupravuje, a též Francie a Německo.