Německo má problém

Současná řecká krize je možná nejvážnější v historii Evropská unie. Je současně testem toho, co Evropa pro Německo znamená, píše deník Gazeta Wyborcza.

Zveřejněno dne 19 května 2010 v 14:28

Z madam Evropy se stala Frau Germania,“ napsal začátkem dubna bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer. Podle něj se Merkelová, pokládaná za vskutku evropskou státnici, nechala unést národním egotismem. Merkelová však ve skutečnosti měla dost dobrých důvodů, aby se nepoddala tlaku, který vyvíjely trhy a evropská veřejnost.

Podmínění řeckého záchranného balíčku mnoha tvrdými podmínkami a zajištění zapojení MMF sice zabralo nějaký čas, ale bylo nutné. Finanční pomoc Řecku nebyla ve skutečnosti v Berlíně nikdy zpochybňována – a to nejen kvůli stabilitě eura, ale také kvůli národnímu zájmu. Řecký bankrot by byl na prvním místě ranou pro německé banky, kterým Atény dluží zhruba 40 miliard euro. Schytali by to tedy němečtí daňoví poplatníci.

Jestliže tedy má dnes Německo problém s Evropou, tak to není kvůli lakotě. Neschopnost Německa vzkřísit evropský optimismus má více co do činění se změnami, které se odehrávají v jeho evropském okolí než v souvislosti s renacionalizací a normalizací po znovusjednocení země.

Berlín potřebuje redefinovat svou roli v EU. Problém je v tom, že důležité premisy, na kterých se ona role zakládala, už neplatí. „Dynamika zapojení Německa do Evropy byla vždy definována velkými projekty: jednotný trh, rozšiřování, jednotná měna, evropská ústava. Dnes takový emocionální a elitu umravňující cíl neexistuje,“ vysvětluje Rainder Steenblock, někdejší dlouholetý stranický expert Zelených pro evropské záležitosti.

Všechno je jinak

Z německé perspektivy mají všechny tyto projekty mnoho společného. Za prvé, vedly k vytvoření takové konstrukce EU, ve které se Němci cítili jako ryba ve vodě. Prvky federalismu, princip subsidiarity, strukturální fondy, evropská měna vytvořená na základě německé marky, pravidla hry podobná pravidlům upravujícím německý politický systém, to vše se stalo základem fungování EU. Německo bylo příkladem hodným následování: to sloužilo jak EU, tak Německu samotnému. Také model přítomnosti EU ve světě – jako civilizační a demokratizační velmoci – se krásně shodoval s německou politickou kulturou střežící se jakékoliv formy militarismu či použití síly.

Za druhé, všechny tyto milníky v Evropské integraci byly naprosto ve shodě nejen s raison d’etat poválečné Spolkové republiky usilující o zakotvení na západě, ale rovněž s jejími mnohem bezprostřednějšími zájmy. Především se staly odrazovým můstkem pro německé hospodářství. Mezi léty 2000 a 2008 německý vývoz do zemí eurozóny vzrostl z 19 % na 25 % HDP. Rozšíření na východ a odstranění měnového rizika vývoz posílilo ještě víc. V roce 2008 zaznamenal „světový exportní šampión“ obchodní přebytek ve výši 200 miliard euro.

Po několik desetiletí do sebe německý a evropský model perfektně zapadaly. I když se projekty jako euro či rozšíření setkaly se zdrženlivostí ze strany veřejnosti, alespoň elity si uvědomily, že tyto na sebe navazující kroky v budování „ještě užší unie“ byly pro prosperitu a bezpečnost Německa naprosto zásadní. Dnes tento smysl vzal za své. „Více Evropy“ už není hybnou silou německého modelu. Řecká krize ukázala, že se Evropa vůbec nestává německou. Naopak, nástroje, které doposud nejlépe sloužily Němcům – nezávislost centrální banky, nízká inflace jako absolutní cíl, suverenita v hospodářské politice – rychle ztrácejí na svém významu.

Jakou ideu pro Německo?

Z pohledu Berlína nadchází konec významného období v evropské integraci. Německý model pro Evropu ztrácí na své přitažlivosti. Kdyby se každá země měla stát světovým šampionem ve vývozu, kdo by pak ono zboží nakupoval? Restriktivní regulace paktu stability – opět německá myšlenka – zavádějící pokuty za nedostatky v rozpočtové disciplíně se ukázala jako neefektivní. Evropu neochránila od krize ani nevedla k hospodářské konvergenci evropských zemí. Dnes EU směřuje k tomu, že od Berlína bude vyžadovat nejen vedení, ale i hluboké přehodnocení jeho způsobu smýšlení a zacházení s hospodářskou politikou.

Německo potřebuje silnější domácí poptávku, více veřejných výdajů na vzdělávání, výzkum a inovace a silnější sektor služeb, domnívají se zastánci nového modelu hospodářského růstu Německa. Na inovačním indexu, který loni zveřejnil Německý ústav pro ekonomický výzkum (DIW Berlin) se Berlín umístil mezi 17. rozvinutými zeměmi jen na devátém místě a z hlediska financování vzdělávacích systémů a akademického výzkumu byl dokonce na samém konci.

Politika orientovaná na tradiční průmyslová odvětví (automobilový, chemický a strojní průmysl), která těží z exportních garancí, výzkumných příspěvků, daňových úlev a vládní ochrany je přežitkem dob minulých. „Německo by mělo konečně říci sbohem svému oblíbenému dítěti: automobilu na benzín,“ píše Uwe Jean Heuser, známý ekonomický komentátor, ve své knize Was aus Deutschland werden soll [Co se stane s Německem]. Budoucnost leží jinde – ve vyspělých technologiích a kvalifikované pracovní síle.

Evropský problém Německa se dnes neobjevuje z touhy po nějakém neovilémismu, ale z koncepční slabosti, která Německu ztěžuje hrát vůdčí roli. Berlín je ideologicky v defenzívě, protože neví, která cesta je pro něj lepší. Skutečnost, že domácí debata o budoucnosti hospodářského modelu se časově shoduje s velkými výzvami, kterým na tomto poli čelí celá EU, Němcům věc vůbec neusnadňuje. Paradoxem však je, že méně německá Evropa může nakonec být mnohem výhodnější i pro samotné Německo. Otázkou je, jak rychle na to přijdou.

Z Berlína

Angela neustoupí ani o krok

V rozhovoru pro Corriere della Sera, Le Monde a El País si Angela Merkelová, sklízející kritiku za nesmlouvavý postoj vůči Řecku, vytrvale stojí na svém. „Solidarita a pevnost jsou neoddělitelné. Německo o této kultuře stability či pevnosti nevyjednává,“ připomněla německá kancléřka s tím, že „Evropany jsme rádi a víme, co nám euro přináší. Ale poté, co jsme tvrdě vyjednali pro nás velice důležité body, se cítíme pevnější.

Handelsblatt jako důkaz tohoto úmyslu pokračovat v nátlaku na partnery uveřejnil důvěrný dokument ministra financí o předpokládané strategii pro příští jednání. Berlín za účelem reformace paktu stability navrhuje „přísnou a nezávislou prověrku“ stabilizačních programů zemí eurozóny, kterou by provedla Evropská centrální banka nebo „skupina výzkumných ústavů“. Jiný návrh: „Země eurozóny, které nerespektují cíl, jímž je snížení deficitu, přijdou dočasně o podporu ze strukturálních fondů“ nebo o ni v krajních případech mohou přijít i definitivně. Zemím, které porušují pravidla měnové unie, by mohlo být na jeden rok odňato hlasovací právo v Evropské radě. Berlín dokonce uvažuje i o proceduře posílání zemí ‚do konkurzu‘. Z deficitního státu by se tak stal „protektorát Evropské komise,“ popisuje Handelsblatt. „Německo se nyní vydává za vzor, což dlouho chybělo,“ podotýká s uspokojením ekonomický deník, který hovoří o „zlomu“. „V zájmu Evropy musíme pokračovat touto cestou. Německo musí držet směr.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma