Vyberte si jazyk
Budoucnost eura nezávisí na Itálii. Nezávisí ani na Španělsku, Portugalsku, Irsku, Kypru, nebo dokonce Řecku. Jak a zda vůbec společná měna bude pokračovat, rozhodne Německo a nikdo jiný. Epicentrem krize je dnes Berlín. Ministerstvu financí a Bundesbance už to je jasné, veřejně se ale o tomto tématu rozhodně nediskutuje s potřebnou otevřeností. Jen Německo je schopno unést většinu nákladů spojených se záchranou eura; otázkou je, zda to Němci chtějí a také, jak dlouho toho ještě budou schopni.
Těsně před dalším namáhavým summitem EU poskytuje tento poznatek německé politice a občanům příležitost střízlivě kalkulovat a zvažovat: kolik nás bude záchrana eura ještě stát, ekonomicky i politicky? A kolik by stál pád eura, tedy rozpuštění eurozóny, ať už by vypadalo jakkoli? Jaká rizika by v obou případech vznikla v bilancích bank a německé Bundesbanky? Jaký vliv by měl krach eura na pozici Německa v Evropě? Má a může v opačném případě spolková kancléřka dále vystupovat jako vládkyně Evropy?
Vláda musí zjistit, co může a co smí
Zahraničním pozorovatelům neuniklo, že Němci debatu o euru vedou často z překvapivě morálního hlediska: „Jak k tomu přijdeme, když Řekům zaplatíme odchod do penze v 45 letech?“ Takové otázky se objevují, ale jsou irelevantní – z Německa na řecké důchody ještě neodešlo ani euro. Je proto na čase pozvednout debatu na ekonomickou a ústavněprávní rovinu.
Spolková vláda musí zjistit, co může a co smí pro záchranu eura udělat. Ústava vyznačuje hranici stejně, jako to dělá hospodářská síla Německa a veřejné mínění. Občané se bojí o své peníze a vnímají nejrůznější záchranné balíčky jako stále větší hrozbu. Je jasné, že dosavadní strategie Angely Merkelové ztroskotala na jednom důležitém aspektu: od počátku roku 2010 dávala na záchranu eura přesně tolik, aby to nějak fungovalo dále. Kupovala si čas s pochopitelnou snahou nepouštět kormidlo z ruky, a donutit tak partnery k reformám. Ale krize tím neskončila, naopak. Náklady stoupají a strach z nové, tentokrát mnohem silnější globální finanční krize roste s nimi. Jedním z alarmujících signálů je velice podstatné snížení ratingu 15 globálně operujícím bankám agenturou Moody’s. Finále o euro už je dávno v plném proudu.
Počítat se musí i s rozpadem
Rozpad měnové unie je již dnes možností, se kterou se musí počítat – a to doslova. Jejím důsledkem by z německého pohledu nebylo jen to, že by kurz nord-eura nebo nové marky (či jak by se tato nová měna jmenovala) nekontrolovaně vystřelil vzhůru. Globální depresi by se dalo jen stěží zabránit a o budoucnosti EU jako celku dnes můžeme jen spekulovat. Někdo může euru hrůzný konec přát. Je ale otázkou, zda má o rozměru té hrůzy vůbec ponětí.
I záchrana eura bude pro Německo – a mimochodem také pro Francii, Itálii a další země – velmi drahá. Návrhy Mezinárodního měnového fondu, států G20 a mnoha ekonomů se v zásadě týkají toho samého: státy eurozóny musí rizika svých bankovních systémů a státních úvěrů nést alespoň částečně společně. Němečtí a holandští šetřílci ručí za španělská konta, němečtí a francouzští plátci daní za rozpočty v Římě, Madridu a jinde. Bez alespoň omezeného společného evropského ručení nemůže být euro věrohodně obhajováno. K tomu patří i průrazná evropská bankovní politika. Proč je tolik evropských bank – na rozdíl od americké konkurence - nedostatečně zajištěno kapitálem? Protože neexistuje evropská instance, která by je mohla donutit vytvářet si dostatečné rezervy.
Co se eura týče, mají Němci na výběr mezi špatnou a katastrofální variantou. Měli by si vybrat tu špatnou, a to rychle.
Komentář
Vize Evropy „po francouzsku“
Angela Merkelová by se měla ve středu večer setkat v Elysejském paláci s Françoisem Hollandem. Půjde o poslední pokus o uhlazení sporů mezi Paříží a Berlínem před nadcházejícím evropským summitem, který proběhne 28.-29. června.
Dominique Moïsi si na stránkách francouzského hospodářského deníku Les Echosklade otázku poměru sil mezi oběma partnery:
ještě včera bylo Německo vnímáno jako motor evropského ideálu. Jak to, že je dnes považováno za brzdu, za zemi, která by svým strohým postojem a naprostým přesvědčením o vlastní pravdě mohla Evropu přivést k implozi? Jak vysvětlit tuto radikální změnu ve vnímání Německa, respektive v jeho realitě?
Politolog připomíná, že pro Francii Evropa tradičně představovala „násobitele vlivu“ a že Německo „vidělo v evropském projektu ochranu proti možnému návratu svých vnitřních démonů“, a konstatuje, že
když dnes Berlín mluví o Evropě, tak „po francouzsku“, a nikoliv už „po německu“. Evropa už pro něj nepředstavuje hradbu proti vlastním „temným stránkám“, ale prodloužení sebe sama v podobě federalismu, který mu je velice přirozený.
