Vyberte si jazyk
A tak je to s německým filmem vždy: po vrcholu přijde ihned pád do hlubin. Radost z filmu Christiana Petzolda Barbara, oceněného na německém Berlinale, pokazila krátce poté kritika v otištěná ve Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung, která film postavila do fatálního kontextu dalších snímků vyrovnávajících se s tématikou NDR.
Je úžasné, jak se tento typ filmové kritiky snaží německé kinematografii přisoudit jasné obsahové zadání. A sice tím, že je čtenáři sugerováno, že Barbara nemá jako film primárně jen přesvědčovat, nýbrž že musí nejdříve splnit státotvorná kritéria. „Precizní“ historický obraz doby, prosím! Mají tedy němečtí režiséři především poslušně aportovat hozený klacek korektnosti?
Snímku Barbara, který se v očích všech povedl, už tato pošpiněná sláva nemůže ublížit, byl nominován na německou Filmovou cenu. Kdo sleduje nominační výběr, všimne si dilematu dotací kulturního průmyslu: prázdnota způsobená tematickým přetížením.
V našem napůl komerčně fungujícím průmyslu je nápadné, že ekonomické jádro filmové tvorby – říkejme mu mainstream – tvoří pouze zlomek dotovaných filmů. Takže právě ten segment, který by se měl nejlépe hodit k tomu, aby přilákal publikum, přichází sezónu od sezóny stále více zkrátka. V této oblasti je také nápadný relativně vysoký podíl režisérů samouků.
Příliš filmového umění
Naproti tomu stojí ohromné množství levných produkcí, které tematicky a formálně spadají do takzvaného uměleckého šuplíku – a všechny je natočili absolventi filmových škol. V akademickém předvýběru nalezneme duševní nemoci, Alzheimerovu chorobu, rakovinu, a pak ona běžná státní témata – integrační konflikty, neofašismus, kritiku finančního sektoru, zpracování odkazu NDR a tak dále. Vznikají snad všechny tyto filmy proto, že díky závažnosti svých témat mají větší šance na dotace?
Navzdory svým neustále rostoucím formálním schopnostem působí německý film jako paleta úvahových cvičení. Při tvorbě platí: co nejméně filmové hudby a diktát (často grandiózní) autenticity v hereckém ztvárnění a kameře. Příliš umění, příliš dobrého záměru? Z mainstreamu, filmu jako zábavy, z filmu coby nádherně uměleckého skvostu, filmu jako přímého svádění se naproti tomu stala téměř ojedinělá záležitost. Dřív to byla zábava bouřit se proti jednoduché komerční germánské kinematografii. Dnes by bylo možná spíš na místě triviální německé filmové formy bránit, protože působí jako ohrožený druh.
Všechna podpůrná opatření v branži jsou míněna dobře. Německou filmovou akademií udatně popírána tak bouří válka na povrchních frontách „komerce“ a „filmového umění“.
Oficiální německá kinematografie se nemilým způsobem nápadně snaží přibližovat Berlínské republice. Německé filmařství je jako taktak vybalancovaná socha, kolem níž obletují různá udílení cen a laudatia. Mezinárodní úspěchy posledních let daly vzniknout klamavé sebejistotě. Dalo by se pomalu opět říct: Jen otevřte staré rány! Pusťte se do sebe! Odpovědí je v současné době zívnutí. Welcome to the German future! Pravá vášeň vypadá jinak.
Příliš struktury, málo džungle
Kde v německém filmu najdeme celosvětově vzkvétající žánry jako fantasy? Nikde. Navzdory německé tradici fantasy a hororu, která čeká na objev stejně jako poklad Nibelungů. Serióznost, kterou si současná německá kinematografie sama vybrala, odporuje touze po zážitku, po neutuchajícím smíchu, po trháku – což je vše podstatou kinematografie jako takové. Neguje se podíl zlého, uši drásajícího filmového vyprávění, ona kreativní exploze vedoucí do záhuby, která znovu a znovu vedla i k nádherně „špatným“ filmům.
A ke klasické německé zábavní kinematografii také vždy patřila provokující bezstarostnost. Po roce 1990 ale německý film ztratil veškerou svou naivitu. Hluboko pod tím, mimo vědomí branže, je totiž vztah k jakékoliv fantazii považován za problém. Vztah k fantaziím byl navíc od pádu železné opony až příliš organizován a pojímám až moc školometsky. Příliš struktury, málo džungle.
A na úplně jiném listu tohoto kinematografického roku se hlavní postava Ulricha Köhlera potuluje ve Spavé nemoci (Schlafkrankheit)novou Afrikou, znovuobjevuje původní „hrůzy“ šíleného Kurtze – ale přitom úplně jinak. Film mlčky komentuje celosvětovou politickou korektnost a vyúsťuje v hlubokou odcizenost, ve zničující osamělost.
Možná právě v tomto smyslu je všechno naše filmařství se svými významy a tématy opět jen lež. Společnost – a stejně tak umělci – zde podvádějí sami sebe. Společnost, která by nejradši celou již k smrti gentrifikovanou zemi hnala do nového globálního „dobra“, ke kterému patří kvóty pro zastoupení žen, zákazy kouření a seriózní kinematografie. To ten německý film padesátých let lhal upřímněji.
