Vyberte si jazyk
Od té doby, co chce hrát i jinou úlohu než jen úlohu velkého jednotného trhu, se Evropská unie pere o svou existenci na mezinárodní scéně. Tu jí měl zaručit zázračný lék v podobě Lisabonské smlouvy. Zázrak se však nekonal. Nedávné diplomatické spory jak s Libyí, tak s Izraelem opět upozornily na fakt, že členské státy stojí vůči svým protějškům samy a že Unie jako diplomatický aktér neexistuje.
V reakci na rozhodnutí Švýcarska označit Muammara Kaddáfího a lidi z jeho okolí za persona non grata na švýcarském území uzavřel režim v Tripolisu hranice občanům Schengenského prostoru. Jedná se o poslední epizodu krize, která začala v roce 2008, kdy byl v Ženevě zadržen syn vrtošivého libyjského vůdce kvůli údajnému fyzickému týrání služebnictva. Od té doby, kdy je opět přijatelné se s Kaddáfím stýkat, se Evropané předhánějí v tom, kdo ho dřív navštíví nebo přijme, a podvolují se veškerým jeho požadavkům. Místo toho, aby dnes obrátili silový poměr proti němu, nechají raději Bern, ať si poradí sám. Je to o to víc politováníhodné, že se Evropa považuje za hlasatelku univerzálních hodnot, jako jsou lidská práva, parita a právní stát, a není přitom schopna zvednou hlas, jsou-li ohroženy.
Izraelské tajné služby čelí obvinění z krádeže identity jedenácti občanů EU v kauze vraždy vysokého představitelé palestinského Hamásu v Dubaji. Velká Británie, Irsko, Francie a Německo, kterých se to týká, požadují od Izraele vysvětlení. Ten se ale zatím necítí povinen ho poskytnout. Jeho reakce je o to nezdvořilejší, že je na rozdíl od Libye považován za důležitého spojence Evropské unie, pro některé dokonce i za možného budoucího člena. Zvedne tedy vysoká představitelka pro zahraniční záležitosti konečně telefon a zavolá do Tripolisu nebo Tel Avivu, aby jim sdělila, že Unie je přinejmenším „hodně překvapená“? Asi ne. Asi totiž ještě hledá na mapě Haiti. Gian Paolo Accardo
