Vyberte si jazyk
Zdá se, jakoby Unie v podstatě seděla na lavici obžalovaných – nezúčastňuje se operace, na krizi nereaguje, jako vždy je úplně k ničemu a Francie si se situací musí poradit sama. Z politického, finančního a humanitárního hlediska to objektivně není pravda, ale co se týče společné obranné a bezpečnostní politiky, jde o skutečné selhání.
Co se zatím od spuštění operace Serval stalo? Unie zorganizovala několik krizových schůzek, které by měly pozměnit časový harmonogram kroků, na kterých se Sedmadvacítka již dohodla, zejména výcvikovou misi EUTM Mali. Schůzka ministrů zahraničních věcí, která se konala 17. ledna v Bruselu, závazek Evropské Unie a její solidaritu s Francií potvrdila. Alespoň politicky a symbolicky. Konkrétně Unie především finančně podpoří Mezinárodní misi pro pomoc Mali (MISMA), kterou vede Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS), a to tím, že bude financovat platy afrických vojáků.
Reagovat rychleji
Situace v Mali nicméně potvrdila, jak složitým úkolem je implementace Společné zahraniční a bezpečností politiky (SZBP). Konečným cílem plánu, který byl součástí Maastrichtské smlouvy z roku 1993, mělo být, až dozraje čas, „vytvoření společné evropské obrany“. Helsinský summit pak v roce 1999 rozhodl, že Evropská unie musí do konce roku 2003 disponovat leteckými a námořními prostředky, které by jí umožnily nasadit během 60 dní až 60 000 osob. Unie se od té doby potýká s problémem, jak dát operační síly takového rozsahu dohromady.
V roce 2004 přišla konference k evropským vojenským kapacitám (Capabilities Commitment Conference) s myšlenkou taktických uskupení o síle 1500 mužů, které by Evropě umožnily rychleji reagovat na krizové situace. Jednou z hlavních vojenských ambicí EU byla možnost reagovat rychle a účinně v zónách konfliktů, které se nacházejí mimo její vlastní území.
Je proto pravda, že kdyby v Mali mohla taková společná evropská pozemní síla zasáhnout, bylo by to signálem diplomatické a vojenské síly Unie. Čelíme tu krizi mimo území Sedmadvacítky, avšak od Bruselu vzdálené méně než 6000 km. Tato krize si žádá rychlý zásah, po němž bude další vývoj rychle svěřen do rukou místních afrických složek. Shoduje se na tom většina mezinárodního společenství a existuje tu i vlažný, leč reálný evropský konsenzus, nepočítaje žádost o pomoc ze strany legitimní malijské vlády.
Ryze francouzská záležitost
Nic takového se ale nestalo. A média, političtí představitelé i občané sami se jako obyčejně obracejí na Brusel s výčitkami. Francie je osamocená. Společná obrana, pozemní vojenská síla ani skutečná diplomatická jednota v Evropě neexistují. Důvod tohoto rozdělení však musíme hledat jinde než v Bruselu. Mohou za něj vlády zemí, které za bojovou skupinu EU zatím nesou odpovědnosti, tedy bez ohledu na pořadí Francie, Německo a Polsko. Francie se do Mali rozhodla jít sama a zdá se, že nikoho o nic nepožádala. Z pohledu Berlína a ještě více Varšavy vypadá Mali jako ryze francouzská záležitost a navíc investice, která jim přílišný zisk neslibuje.
V sázce je hodně, přesněji řečeno reálná diplomatická moc Unie a Catherine Ashtonové se očividně nedaří najít si vlastní pozici. Diplomatická a vojenská Evropa se potýká s velkými problémy. Přesto je nutné zopakovat, že Evropská unie do řešení krize zapojená je, stejně jako je přítomna v Somálsku nebo Palestině. Francie není v Mali sama.
Unie je pouze příliš diskrétní, jedná pomocí složité a nepřehledné institucionální struktury a místo aby ukázala konkrétní tváře a zvedla vlastní hlas, nechává raději zaznít jednoduchým sloganům jednotlivých členských států. Pracuje na území konfliktu, financuje, bere na sebe odpovědnost, ztrácí však bitvu na mediálním poli a nedokáže překonat vnitřní rozdíly natolik, aby byla schopna vytvořit společnou strategickou a operační obrannou a bezpečnostní politiku. Měkká diplomacie, která jedná pomocí ekonomických, kulturních, výchovných, mediálních i sportovních prostředků nemůže přežít bez spojení s pevnou vojenskou a finanční diplomacií, jakož i s jejich mladší sestrou pro 21. století kyber-diplomacií, kterou dnes zcela ovládají Spojené státy. Evropská unie se stane evropštější i díky společné obraně a bezpečnosti.
