Proběhlo to lépe, než si mnozí mysleli. Švédské předsednictvíEvropské unie bylo seriózní, pružné, dovedlo naslouchat a nedopustilo se žádné závažné chyby. Rozhodovací proces fungoval dobře, i když samotným zodpovědným činitelům chyběla nápaditost. Byl přijat Stockholmský program [o policejní a právní spolupráci a imigračních otázkách], Strategie pro Baltské moře a nové předpisy týkající se dohledu nad evropskými finančními trhy. Dohodu o podmínkách mobility nemocných se sice uzavřít nepodařilo, ale na druhou stranu Island předložil kandidaturu na vstup do EU, podařilo se urovnat hraniční konflikt mezi Chorvatskem a Slovinskem a chystá se otevření nové kapitoly jednání mezi Evropou a Tureckem. Rozšiřování Evropské unie tedy neuvízlo úplně na mrtvém bodě, což je spíše pozitivní závěr.
Bez Reinfeldta by Klaus Lisabon nepodepsal
Největším švédským úspěchem je bezesporu to, že 1. prosince vstoupila v platnost Lisabonská smlouva. Švédská diplomacie si potichu opakuje slova, která utrousil český prezident Václav Klaus, známý to svárlivec, když se konečně se sebezapřením uráčil smlouvu podepsat: „Bez něj bych to nepodepsal.“ Člověkem, kterého tím měl na mysli, je švédský premiér Fredrik Reinfeldt. To, že dokázal zachovat chladnokrevnost a Klause kvůli této otázce nesekýrovat, bylo z jeho strany moudré a Unii to dnes umožňuje zavést nová pravidla hry. Lze jen doufat, že to přispěje k větší výkonnosti a otevřenosti EU. Jinými slovy, Švédsku se podařilo několik kroků. Otřepané motto „Přijímáme výzvu," které si zvolilo, přitom nevěštilo nic dobrého a přinejmenším částečně tomuto předsednictví EU odpovídalo. V angličtině vyznívá ještě „defenzivněji“: „Taking on the challenge“. Každopádně je v něm daleko méně energie než ve „3E“, které Švédsko provázely během předsednictví v roce 2001: „Enlargement, environment a employment“ (Rozšiřování, životní prostředí, zaměstnanost).
Stockholm mohl být víc slyšet
Newsletter v češtině
Fredrik Reinfeldt přispěl Evropské unii svou schopností naslouchat. Avšak jmenování nového předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční věci [Herman Van Rompuy et Catherine Ashtonová] zcela postrádalo nápaditost. Samotný jmenovací proces proběhl v pořádku, ale chybělo tu nadšení a voluntarismus. Zasluhoval by si lepší přípravu a skončil hůře, než měl. Naslouchat nestačí. Nejasnosti ohledně toho, kterou cestou by se Evropská unie měla vydat, jsou veliké a je cítit, že pod povrchem začínám probublávat starý evropský nacionalismus. Nechuť k revizi zemědělské politiky EU vzrostla v posledním semestru víc než cokoliv jiného a „omrzelost“ Evropanů vůči rozšiřování je dnes všeobecně rozšířená. Švédsko se mělo více chopit příležitosti a vyjádřit se důrazněji k těmto důležitým otázkám budoucnosti Evropy. To, co předsednictví chybí, je vynalézavost. Ale i tak z toho Švédsko vychází s poměrně dobrou známkou. A jestliže dokáže zachovat evropskou soudržnost a přinést na kodaňská jednání o klimatu konstruktivní řešení, bude mít možná právo i na hodnocení ‚velmi dobře‘.