Norská výzva Evropě

Evropská unie získala Nobelovu cenu za mír v době, kdy zažívá nejhorší krizi ve své historii. Nobelův výbor ocenil její přínos k „proměně velké části Evropy z kontinentu válečného v kontinent mírový“.

Jiné důvody k udělení Nobelovy ceny za mír si lze po pravdě těžko představit. Vývoj krize nicméně staví toto ocenění, respektive jeho dopady na situaci EU, do zvláštního světla. Rozhodnutí ověnčit Nobelovou cenou míru Unii právě nyní, kdy se jí vede špatně jako nikdy dřív, interpretuji jako úpěnlivou výzvu evropským politickým elitám. Těm samým elitám, kterým nyní chybí odvaha i vize.

Trojí výzva

Nobelova cena za mír jasně upozorňuje vlády států měnové unie, že musejí překročit svůj stín a pokročit dál v evropském projektu. Jen v samotném prohlášení norského výboru se tato výzva černá na bílém objevuje přinejmenším třikrát. Nobelův výbor nejprve oceňuje usmíření a mírotvorný proces v Evropě po druhé světové válce. Dále připomíná úsilí o šíření demokracie a svobody a proces liberalizace, který Unie nastartovala v 80. letech v Řecku, Španělsku a Portugalsku a na přelomu 80. a 90. let v zemích střední a východní Evropy, pozdějších členů EU. Stejné úsilí musí dnes Evropa vyvinout i na Balkáně.

Nobelův výbor si váží toho, že Evropa dokázala nalézt odvahu k překonání historických antagonismů a dosáhnout civilizačního úspěchu v podobě rozšíření Evropské unie, k níž by mělo jednoho dne přistoupit i Turecko. To ale není všechno.

Teprve třetí motiv k udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii v sobě skrývá ironii okolností, za jakých byla udělena. Nobelův výbor zmiňuje hospodářskou krizi, která je v členských zemích eurozóny příčinou „závažných problémů a sociálního napětí“ a žene Evropu, jež se stala obětí neschopných představitelů, k bodu zvratu. To, co je ve hře, čteme-li dobře text, je třetí největší výdobytek Unie, tj. její sociální model založený na sociálním státě.

My, Evropané zatím tvrdošíjně a mlčky přešlapujeme na prahu dvourychlostní Unie. Proto také rozhodnutí udělit cenu míru Evropské unii překládám jako výzvu k solidaritě mezi občany, kteří budou muset říct, jakou Evropu vlastně chtějí. Pouze posílení institucí tvrdého evropského jádra („KernEuropa“) umožní zkrotit dnešní nekontrolovatelný kapitalismus a zastavit vnitřní destrukci Evropy.