Vyberte si jazyk
Minulý týden Tárik Ramadán v listu The Guardian argumentoval, že Turecko je pevnou součástí Evropy a členství v EU si zaslouží. Z mého pohledu Turecko součástí Evropy je i není, v souladu s mojí teorií „směsi civilizací“. Přestože Turecko je (alespoň částečně) evropské, neznamená to, že nutně musí vstoupit do Evropské unie. A to z mnoha důvodů. Těmi nejzjevnějšími jsou: náboženství a těžko definovatelná otázka „kultury“. EU je mnoha čelnými představiteli a občany Evropy vnímána, skrytě či otevřeně, jako „křesťanský“ klub, sekularizovaná forma starého křesťanského světa. To by vysvětlovalo, proč se některým zemím podařilo stát se jejím členem i přes spornou historii dodržování práv menšin, jako Litvě, nebo přistoupilo přes nejisté hospodářské základy a ekonomiku ovládanou spekulanty a oligarchy, jako Lotyšsko. Pomáhá to také objasnit proč Řecko, jako „kolébka“ západní civilizace, mohlo do EHS přistoupit bez předchozích podmínek nebo dlouhého kandidátského období, přes obavy z jeho „ekonomické zaostalosti“ a přetrvávajícího konfliktu s Tureckem, a proč jeho průměrná výkonnost nikdy nevyvolala žádné podivení.
Turky Unie zklamala
Bylo by ale nesprávné přikládat islámské identitě Turecka příliš velký vliv. Jako v tolika jiných případech, náboženství, civilizace nebo kultura zde slouží jako háv skrývající jiné, světštější střety zájmů. Za prvé tu panuje skutečná obava, že i přes velký ekonomický rozvoj, kterého Turecko v posledních letech dosáhlo, dojde k invazi početného chudého venkovského obyvatelstva do Unie. O kurdské otázce ani nemluvě. Navíc v Evropské unii na velikosti záleží. Díky své demografické struktuře by se Turecko stalo, vzhledem k počtu obyvatel, jedním z největších, či dokonce největším členským státem. To by mu automaticky zajišťovalo pozici mezi nejvýznamnějšími hráči Evropy, narušovalo by osu německo-francouzského spojenectví a ohrožovalo i postavení dalších velkých zemí. To je také důvod, proč by se Bosna a Hercegovina nebo Albánie mohly stát členy evropského klubu ještě před Tureckem. Podobně je na tom Ukrajina. Její velikost je částečnou příčinou toho, že přes zájem o přistoupení a křesťanskou identitu je jí, jako cena útěchy, nabízeno pouze blízké partnerství.
A tak nemůže být překvapením, že se Turci po více než půl století trpělivého čekání u bran Evropské unie cítí rozmrzele a frustrovaně. Než čekat věčně, Turecko by se mělo chopit příležitosti a využít svých nedávných snah o posílení vztahů s Blízkým východem. Po pádu Osmanské říše po první světové válce a vytvoření moderní, sekulární Turecké republiky Mustafou Kemalem Ataturkem, Turecko de fakto své staleté vazby s Blízkým východem přerušilo. Arabové se však k Turkům rovněž obrátili zády: vzhledem k bolestné zkušenosti ze staletí poroby, silnému turkocentrismu, který charakterizoval konečný úpadek osmanské nadvlády, stejně jako snu o úplné arabské nezávislosti. Region během tohoto procesu ale přišel o řadu věcí, které by v modernějším, spravedlivějším pojetí stály za obnovu – relativní stabilitu, vládu práva, přeshraniční volnost pohybu a dynamický, multietnický a nábožensky rozmanitý tavicí kotel. Tak jako je EU dobrovolným spolkem v regionu sjednoceném výboji dobyvatelů jakými byli Karel Veliký a Napoleon, proč by se Blízký východ nemohl stát dobrovolným svazkem zemí bývalé Osmanské říše a dalších sousedů, kteří by byli ochotni přistoupit, jako Íránu, nebo dokonce Izraele, až dosáhne míru s Palestinci?
Na Blízkém východě je třeba uplatnit evropský model
Splnění takové vize bezpochyby představuje nesmírnou výzvu. Blízký východ není jen jednou z nejméně stabilních oblastí na světě, ale je také neuvěřitelně politicky, kulturně i nábožensky různorodý. Podle mého je nejlepším pojítkem pragmatismus podporovaný vědomím společného osudu a omezovaný společnými problémy: nejistotou a konflikty, chudobou, prudkým nárůstem počtu mladých, nedostatkem vody, cizí nadvládou, atd. První pragmatické kroky Evropy na cestě k integraci podnikla skupina šesti zemí založením Evropského společenství uhlí a oceli. Podobně by Blízký východ mohl podstoupit první pokusné kroky sdružováním se na základě zdrojů surovin, které jsou zásadní pro budoucnost regionu, jako například ropy a vody. Další klíčovou otázkou v tomto výbušném regionu je bezpečnost. Smlouvy o vzájemné obraně a neútočení mezi zeměmi oblasti jsou pro budoucí stabilitu nezbytné – ať už v rámci takové Unie, nebo bez ní. Pro zajištění bezpečnosti jednotlivců by měla být vyvinuta snaha založit na Blízkém východě nezávislý tribunál pro lidská práva.
Pokud budeme brát dějiny jako vodítko, existuje nebezpečí, že by vytvoření takového bloku bylo považováno za ohrožení „životně důležitých zájmů Západu“ a mohla by proti němu ze strany Západu být použita tzv. „soft i hard power“, nevojenská i vojenská síla. Členství Turecka - které je samo o sobě vojensky mocné a které je neochvějným spojencem Západu a partnerem EU – by však toto riziko pomohlo snížit. Dnes se takto klidný a sjednocený Blízký východ zdá být iluzí. Ale kdo by si kdy pomyslel, že se z trosek dvou světových válek pozvedne mírumilovná Evropa, která strhne Železnou oponu?
