Vyberte si jazyk
Pokud by se Kanita Focaková měla rozhodnout pro knihu svého života, bylo by to těžké rozhodování. Je to Boccacciův Dekameron ze 14. století? Některý z románů Salmana Rushdieho? Nebo Most na Drině jugoslávského laureáta Nobelovy ceny za literaturu Iva Andriće? Při výběru místa svého života ale Kanita Focaková neváhá. Je to Vijećnica, bývalá národní knihovna Bosny a Hercegoviny a symbol hlavního města Sarajeva. Knihy a rukopisy, mapy a noviny, některé staré i šest století, psané latinsky, anglicky, turecky, arabsky, rusky, persky, německy i italsky. Nejrůznější koncerty a výstavy. To vše dělá z této knihovny symbol mnohonárodnostní Bosny.
Focakové je dnes 59 let. „Nejdůležitější zážitky mého života jsou spojeny právě s Vijećnicou,“ svěřuje se.Kanita Focaková již od útlého věku milovala jazyky a literaturu, malířství a architekturu. Již jako šestnáctiletá dívka, která se tehdy podobala tmavovlasé verzi Grace Kellyové, hltá v dřevem obkládaném čtenářském sále Vijećnice knihy o renesanční architektuře a o dílech Boccaccia či Danteho. Potom se tato katolička seznamuje s o deset let starším zlatníkem Farukem, muslimem. Zamilovaný pár se schází právě ve Vijećnici - za deště v sále, za slunečných dní u mramorem vykládaného vchodu. Jejich rodiny jsou proti vztahu, ale zamilovaný pár se nenechá odradit. [Vezmou se na konci 80. let] Čerstvě sezdaný pár se nastěhuje do domu Farukovy rodiny přímo naproti národní knihovně.
Štěstí ale netrvá dlouho. V roce 1991 v Chorvatsku vypukne občanská válka, která se za necelý rok přelije i do Bosny. Jednoho odpoledne na začátku dubna 1992 odpálí srbští dělostřelci ze zelených kopců nad Sarajevem první granáty. Brzy hoří bosenský parlament a ústavní soud.
Od Shakespeara ke Karadžićovi
Jeden ze zapálených žhářů dlouhé roky sedával vedle Kanity Focakové ve čtenářském sále Vijećnice: Nikola Koljević, odborník na Shakespeara ze sarajevské univerzity. Profesora pohltí národovecká ideologie. Srbové byli podle ní povoláni, aby vytvořili Velké Srbsko, vyhnali ostatní národy a zničili jejich dědictví. Za války se Koljević podílí na vyhánění a zkáze jako zástupce bosenských Srbů Radovana Karadžiće.
V podvečer 25. srpna 1992 nařizuje bývalý shakespearovský badatel Koljević vypálit Vijećnicu. Srbové zasypou knihovnu zápalnými granáty. V ohni shoří devět desetin knih z celkového počtu hruba 1,5 milionu. Jedná se o nejrozsáhlejší zničení knih v novodobých dějinách, naplánovaný akt záhuby, zničení společné minulosti, aby se tak zabránilo společné budoucnosti.
Na druhé straně řeky prorazí jedna střepina z vystřeleného granátu zeď obývacího pokoje Focaků a trefí Faruka do žaludku. Ten čtyři dny bojuje o život. Pak řekne: „Uvidíš našeho syna vyrůstat,“ a zemře Kanitě v náručí po pouhých čtyřech letech společného života.
Po válce spolupracuje Kanita Focaková, ze které se stala architektka, na obnově města. A brzy se díky zrestaurovaným mešitám, kostelům a městským domům ze Sarajeva opět stává jedno z nejkrásnějších měst Balkánu.
Neustálé stěhování
Vypálená knihovna ovšem dlouhou dobu zůstává jen fasádou. Za útok na knihovnu dosud nebyl nikdo obviněn. Zničení kulturních památek sice patří k válečným zločinům, za něž hrozí postih u soudu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Ale bývalý shakespearovský badatel Koljević spáchá sebevraždu. A v procesech proti Radovanu Karadžićovi a jeho generálovi Ratko Mladićovi škrtají státní zástupci zničení Vijećnice z již příliš rozsáhlého seznamu žalob.
I knihovníci stále ještě čekají na spravedlnost. Se zachráněnými knihami a rukopisy se stěhují z trezoru loterijní společnosti do protiatomového krytu, do sklepa ministerstva školství a nakonec do bývalých kasáren jugoslávské armády, kde má knihovna opět vyrůst. Ale dodnes je knihovna na dočasném místě. Dříve v knihovně pracovalo více než 100 lidí, dnes, na dočasném místě, jich je ještě 47.
Knihovníci polepili celé zdi kopiemi dopisů, kterými již roky zahrnují bosenské politiky a prosí je v nich, aby knihovnu nechali znovu vystavět a především ji financovali. Zatím byly veškeré prosby marné. Neblahý duch žháře Koljeviće, který býval odborníkem na Shakespeara, totiž žije dál, a to v Srby ovládané Republice srbské. Jedné ze dvou autonomních součástí Bosny a Hercegoviny. Ale její prezident by se ze všeho nejraději osamostatnil zcela nebo dokonce připojil celé Srbsko. Již dávno překřtili Srbové v Banja Luce, hlavním městě Republiky srbské, jednu z oblastních knihoven na vlastní Národní a univerzitní knihovnu.
S knihovnou zmizela i společná kultura
V druhé části země, muslimskými Bosňáky a Chorvaty spravované Federaci Bosny a Hercegoviny, by mnozí Chorvaté také nejraději Bosnu rozdělili ještě dále. A oživení národních symbolů jim také není zrovna po chuti. Daytonská dohoda, která v roce 1995 udělala za občanskou válkou tečku, sice obsahuje ustanovení, že stát Bosna a Hercegovina musí financovat státní zařízení, ale „ministrem pro civilní záležitosti“ zodpovědným za kulturu, je již jedenáct let Sredoje Nović, bývalý šéf tajných služeb a ministr vnitra Republiky srbské. Jeho stanovisko zní: Jeho ministerstvo národní knihovnu nezaložilo, a proto ji také nemusí platit.
Přitom má ale i Sarajevo dost peněz, když je přítomna politická vůle a zajištěna politická neškodnost. To platí dokonce i pro nedávno opravenou Vijećnicu. Náklady ve výši pěti milionů eur zaplatila Evropská unie. V červnu 2014 má být bývalý symbol znovu otevřen – jako sídlo starosty a městské rady.
Obě instituce nemají v dnešní Bosně moc velký vliv. To vyhovuje politice stavebníka - stejného ministra, který odmítá financovat národní knihovnu. Knihovníky od plánování nové Vijećnice zcela odřízl. Podle tohoto plánování má národní knihovna ve znovu vybudované Vijećnici uchovávat jen rukopisy a vzácné knihy. Zbytek knih zůstane na dočasném místě.
Tak se dělají dějiny. „Se starou Vijećnicou shořely i těžiště naší společné kultury, společných vzpomínek, společného života,“ komentuje situaci Kanita Focaková. Knihy, které byly jejím životem, zůstávají na okraji města, ve starých jugoslávských kasárnách.
