Po Toulouse

Evropou otřáslo drama o třech dějstvích. Nejprve vražda tří vojáků severoafrického původu v Toulouse a poté v Montaubanu v jihozápadní Francii, aniž bylo zřejmé, zda mezi oběma činy existuje nějaká spojitost. Následovalavražda tří dětí a jednoho dospělého muže před židovskou školou v Toulouse a strach z „osamělého vlka“, možná neonacisty, útočícího na obyvatelstvo. Nakonec pak dlouhé obléhání bytu podezřelého číslo jedna a odhalení, že se jedná o třiadvacetiletého islamistu, který se stal z drobného delikventa fanatickým zabijákem.

Příběh Mohameda Meraha měl takový ohlas proto, že jsou v něm nakombinovány prvky vlastní našim moderním společnostem: fascinace sériovým vrahem, starý přízrak antisemitismu a nový přízrak islamofobie, medializace trestních činů, snaha kontrolovat společnost s cílem zabránit hrůzným zločinům, úsilí o nalezení společných znaků mezi původním obyvatelstvem a populací vzešlou z imigrace posledních padesáti let a samozřejmě, vzhledem k probíhající francouzské prezidentské kampani, politické využití tohoto druhu událostí.

Právě pod tímto úhlem pohledu bude třeba v krátkodobém horizontu sledovat, jak ve Francii pokračuje předvolební kampaň, a v dlouhodobém horizontu, jaká opatření budou přijata. Už nyní totiž francouzská levice obviňuje zpravodajské služby z toho, že nebyly schopny Meraha zadržet, a prezident Nicolas Sarkozy navrhuje kriminalizovat návštěvu extremistických internetových stránek.

Stejně jako Le Monde, který jindy bývá uvážlivý, se i političtí představitelé zřejmě domnívají, že Merahův vražedný čin nastoluje otázku teroristické hrozby, jmenovitě ze strany Al-Káidy. Přitom ale neexistují žádné důkazy o tom, že by mladík z Toulouse, přestože několikrát navštívil Afghánistán a Pákistán, byl součástí organizované teroristické buňky. Jeho příběh poukazuje spíše na stálou přítomnost radikální frakce mladých muslimů, kteří se narodili v Evropě, ale žijí v rozporu s evropskou společností, a kteří přecházejí k činům z nahodilých důvodů, které lze stěží najisto předvídat.

Opět se tak dostává ke slovu otázka toho, co Britové po útocích v Londýně v roce 2005 nazvali „home grown terrorists“, a prostředků, které je třeba nasadit proti teroristickým činům osob, které často vyrůstají mimo klasické teroristické kruhy.

První otázka vyžaduje otevřenou – tolerantní, ale upřímnou – debatu o způsobu, jakým mají evropské společnosti přijmout islám, náboženství, které má v Evropě své pevné místo, a zároveň při tom odmítnout extremistické chování, které přiživuje nedůvěru a nenávist. Tato debata ale musí zahrnovat i způsob boje proti rasismu a ultrapravicovému násilí. Evropské hodnoty nám ukládají, abychom byly vůči „sesterským nočním můrám“, jakLa Stampa nazývá neonacismus a islamismus, stejně nekompromisní.

Druhá otázka spočívá v nutnosti obezřetného a koherentního přístupu vůči osobním svobodám. Obezřetného proto, že kontrola nad komunikačními prostředky a návštěvností internetových stránek dnes není o nic více akceptovatelná, než byla po 11. září. Koherentního proto, že nelze na jednu stranu hájit individuální svobody a na stranu druhou požadovat všemohoucnost zpravodajských služeb.

Debata o ochraně osobních údajů zuří mezi některými státy, jejich soudy, Evropskou komisí, Evropským parlamentem, sdruženími uživatelů internetu a organizacemi na ochranu lidských práv už řadu let. A reálná, nicméně nejasná teroristická hrozba ji nesmí zarazit.