Vyberte si jazyk
Jako v nějaké počítačové hře se scénářem jako vystřiženým z noční můry se Evropě podařilo vyhnout jedné z nesčetných nástrah a může tak postoupit do dalšího levelu a vyzbrojit se protispekulantskou „bazukou“, na níž čekala už déle než rok.
Spolkový ústavní soud dospěl k závěru, že nový záchranný fond ESM [Evropský stabilizační mechanismus] nenarušuje suverenitu národního parlamentu. Je pravda, že soudci stanovili několik podmínek, které implicitně posilují německou hegemonii v evropských záležitostech, ale ty však nejsou tak tvrdé, jak jsme se mohli obávat.
Rozsudek z Karlsruhe znamená nepochybně konec první, nejkrvavější fáze této války o evropské sjednocení, která se naštěstí už nevede v zákopech, ale na trzích. Ale otevírá se fáze nová a možná ještě choulostivější. Protože tato bitva se dnes rozšiřuje z hospodářské sféry do sféry politické: z finančních institucí se přesunula do parlamentů, vlád a volebních místností, kde se v následujících letech bude rozhodovat o budoucnosti kontinentu.
Díky odvaze a předvídavosti [prezidenta ECB] Maria Draghiho a rozhodnutí – byť pozdnímu – šéfů vlád eurozóna svými skutky ukázala, že považuje euro za „nezvratné“, jak říká ECB. A na podporu jednotné měny získala potřebné nástroje. Válka ale není vyhraná. Boj o kredibilitu Unie se pouze přesunul na vyšší úroveň: z eura se dostal na samotnou Evropu, z měny na vládce, který ji razí. A tento vládce vstupuje na scénu ve chvíli, kdy je přinejmenším nerozhodný, a tedy nedůvěryhodný.
Vyhráli jsme bitvu, ne však válku
Ještě to tedy není za námi. Ale nová bitva, která se chystá, je zcela politická. Bude se odehrávat současně na třech úrovních.
První úrovní je hospodářská politika. Záchranné kruhy, které máme konečně k dispozici, budou mít kýžený efekt pouze v případě, že se státy, které v posledních letech ztratily konkurenceschopnost a disciplínu, budou držet již odsouhlaseného a vybojují zpět ztracené území. Ale pokud by se v příštích deseti letech Španělsko či Itálie odchýlily od kurzu, který si stanovily, přijde vniveč vše, čehož dosud dosáhly. Euro sice přežilo absenci snahy ze strany Řecka, ale odpadnutí desetkrát či dvacetkrát větších ekonomik by nepřežilo.
Druhou úroveň tvoří národní politiky. Včera se vydali k volebním urnám občané Nizozemska kvůli parlamentním volbám, které byly ve skutečnosti referendem o Evropě a které skončily drtivým vítězstvím eurofilních stran. Ještě předtím o Evropě hlasovali Řekové (dokonce nadvakrát). Dále bude na Italech, aby se rozhodli mezi proevropskými a protievropskými stranami. Pak přijde řada na Německo, přičemž otázka bude stále stejná. Po řadě zaváhání se Angela Merkelová vydala rozhodně po cestě vytyčené Helmutem Kohlem. Ovšem ne všichni jsou ochotni ji následovat až do konce. Ve volbách půjde o to přitáhnout zpět Němce k myšlence evropské integrace. Všechny demokracie v Unii budou muset postupně skládat z tohoto projektu účty a zvažovat při tom náklady a výzvy, které s sebou nese.
Zachránili jsme euro, teď zachraňujme Evropu
Třetí úrovní je evropská politika. Tato úroveň je nejkomplexnější. Komise včera představila svůj návrh, kterým by svěřila dohled nad 6 000 unijními bankami ECB. Je to první krok k bankovní unii, která se však Němcům nezamlouvá. Včera v Evropském parlamentu [předseda Komise] José Manuel Barrosoprohlásil, že budoucnost Evropy spočívá ve „federaci národních států“, což se nelíbí Francouzům. V říjnu budou muset šéfové vlád vydat své první stanovisko k projektu budoucí federace Unie, který spolu představí Herman Van Rompuy, Mario Draghi, José Manuel Barroso a Jean-Claude Juncker. Tento projekt počítá s reformami, které by mohly vstoupit v platnost, aniž by bylo třeba upravovat smlouvy, a také s cíly a cestovní mapou na provedení úprav těchto smluv, které budou muset vyústit v rozpočtovou unii a skutečnou unii politickou.
Koexistence národní suverenity se suverenitou evropskou a zmatek, který z ní pramení, představují stále se prohlubující problém, jehož vyřešení prospěje samotné demokracii. Svědčí o tom včerejší verdikt, díky němuž 300 milionů Evropanů viselo očima na rtech osmi soudců jmenovaných německými spolkovými státy.
Jinak řečeno, po záchraně měny je teď zapotřebí zachránit Evropu a dát jí k dispozici suverenitu, kterou zatím nemá. Ovšem reakce, kterou vlády budou schopny v této věci podniknout, bude do velké míry záviset na vyřešení dvou velkých výzev – hospodářské politiky a nových parlamentních většin – které možná vůbec poprvé závisí na verdiktu národních demokracií.
Pohled z Paříže
Trojitá německá oběť
S posledními rozhodnutími Evropské centrální banky z 6. září a s rozsudkem Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe z 12. září se „osud eura dostal do rukou nikoliv politiků, nýbrž nevolených a během mandátu neodvolatelných představitelů: centrálních bankéřů z Frankfurtu a německých soudců z Karlsruhe”, konstatuje Le Monde:
Tato situace představuje problém demokratické legitimity a principiálně proti sobě staví německého, latinského a především francouzského ducha. Francouzi se dovolávají primátu politiky a suverénity lidu. [...] Němci poučení katastrofami 20. století se naučili politice nedůvěřovat. [...] Rozhodnutí Maria Draghiho [...] jsou však paradoxně vítána ve Francii a kritizována v Německu. Podle Francouzů učinily tyto dvě nepříliš demokratické instituce vysoce politické rozhodnutí: zachránit euro stůj co stůj. [...] Ze stejného důvodu se Němci rozhořčují. Podle jejich názoru se ECB vzdala své nezávislosti. Co se týče soudců z Karlsruhe, jejich rozhodnutí [...] znamená přechod k Evropě finančních transferů.“
Podle francouzského deníku tak Německo během jediného týdne o hodně přišlo:
Za zdáním trojitého německého veta - z Frankfurtu, Karlsruhe a Berlín – byla na Německo uvalena trojitá oběť. Staré instituce Spolkové republiky byly obětovány na oltář eura.
