Položit život za banky? Ne, děkuji

Měl by Brusel podporovat zachraňování bank před bankrotem? Ne, domnívá se rumunský právník Gheorghe Piperea, protože zachování sociálního státu je důležitější. A jako příklad cituje Islanďany, kteří se rozhodli, že záchranu svých bank financovat nebudou.

Zveřejněno dne 10 prosince 2010 v 16:42

Mezi říjnem 2008 a říjnem 2010 schválila Evropská komise státní podporu bankám ve výši 4 589 miliard eur, což odpovídá HDP Rumunska na 45 let. Nevíme, kolik peněz z této pomoci prošlo bez povšimnutí kvůli tomu, že Komise byla k tomuto typu financování (přespříliš) velkorysá. Tisíc miliard eur padlo na záchranu bank v roce 2008 a 250 milionů v roce 2009. Státní podpora určená na všechna zbylá hospodářská odvětví činila za stejné období 73 miliard eur (tj. 60krát méně).

Podporu přidělují podnikům orgány státní správy z veřejných financí. Děje se tak na základě neprůhledných rozhodnutí, která v zásadě odporují pravidlům hospodářské soutěže a která nejsou konzultována s občany. Evropský daňový poplatník je do této operace hraničící s legitimitou, jakou je zachraňování bank před bankrotem, vtažen, aniž by si toho byl vědom.

Daňového poplatníka nelze redukovat na pouhého plátce daní; je to taktéž občan. A jako takový má nejen povinnosti, ale i svá práva. Dříve, než se od něj bude vyžadovat solidarita se zadluženými bankami na pokraji bankrotu a podíl na rizicích spojených s jejich čachrováním, musí mít občan jistotu, že jeho práva budou garantována, anebo mít přinejmenším legitimní naději, že tomu tak bude.

Záchrana bank jde proti smyslu placení daní

Souhlasíme s odváděním poplatků a daní, protože očekáváme, že stát bude korektně a včas financovat vzdělávací systém a zdravotnictví, veřejný pořádek, soudnictví a systém obrany. To, že se tyto systémy potýkají s deficitem, protože stát zvolil za svou prioritu záchranu bank před bankrotem, oslabuje u občanů pocit povinnosti platit daně. Nechceme odvádět daně proto, aby je stát nasypal do černých děr finančního systému, který se (stále ještě) řídí heslem „greed is good“ (chamtivost je dobrá).

Newsletter v češtině

Do systémů sociálního zabezpečení přispíváme proto, že očekáváme, že nám tyto systémy, až to bude nutné, finančně vypomohou, že nám poskytnou sociální dávky, díky nimž se vymotáme ze slepé uličky nebo budeme moci vést důstojný život v případě invalidity, nemoci, rodičovské dovolené, úrazu apod. Tyto sociální dávky, na které lidé přispívají dlouho dopředu, jsou důležitější než nutnost zachraňovat finanční systém, který si za svou krizi může sám a který tak jako tak vydělává díky různým pletichám při obchodování se státní podporou na devizových trzích a pohrávání si s virtuálními penězi.

Banky a jejich věřitelé, včetně vlastníků dluhopisů, musejí podstupovat riziko špatných investic. Jsou to profesionální riskéři, kteří umějí odhadnout riziko investice i prostředky nutné k jeho zvládnutí. Spekulují dokonce i o tom, jak se budou události vyvíjet. Jsou si neustále vědomi toho, že mohou rázem o všechno přijít, a tudíž nemohou a ani nesmějí být chráněni. Soukromé osoby ale nemají k dispozici tytéž prostředky jako banky. Právě jim jsou proto výhradně určeny ochranitelské zákony (jim jakožto investorům, spořícím, spotřebitelům či daňovým poplatníkům).

Islanďané se ohromit nenechali

Banky nejsou jedinými věřiteli státu; jsou jimi i občané. Občané jsou vlastně vůbec nejdůležitějšími a nejpočetnějšími věřiteli. Zopakujme si: Irsko odmítlo nechat své banky zbankrotovat. Zachránilo je tím, že za ně zaplatilo zhruba 60 miliard eur (což zvedlo deficit země na 32 % HDP). Nyní zažívá Irsko bankrot jakožto stát a pod kontrolou ho mají nikoliv už irští občané, ale finanční věřitelé.

Naproti tomu Island s bankrotem svých bank souhlasil. Bankovními dluhy jsou tak zatíženi jejich věřitelé. Islanďanů se bankrot přímo nedotkl, i když krize je na každý pád také postihla. Země dokonce uspořádala referendum, v němž občané záchranu bank odmítli. Nenechali se ohromit slogany, jako „too big to fail“ (příliš velcí na to, aby padli), které byly vytvořeny proto, aby zahýbaly veřejným míněním. Islandský prezident Olafur Grimsson v té době řekl: „Jak bychom mohli lidi nutit, aby platili za chyby bankéřů?“ To je dobrá otázka pro prezidenta, pro premiéra i pro guvernéra. V Rumunsku, stejně jako jinde.

Island

Haag a Londýn nabízejí Reykjavíku odklad

Island, Velká Británie a Nizozemí uzavřely novou dohodu o splácení 3,8 miliard eur, které Reykjavíku půjčily v roce 2008 Haag a Londýn, aby tak garantovaly vklady svých občanů ve zkrachovalé islandské bance Icesave. Strany se dohodly, že „Island musí půjčku splatit do roku 2046,“ píše v titulku Trouw. Deník připomíná, že první dohodu Islanďané odmítliv lednovém referendu. Podle nové dohody bude mít Island od roku 2016 třicet let na to, aby Nizozemí splatil 1,3 miliard eur s tříprocentní úrokovou sazbou a Velké Británii 2,5 eur se sazbou 3,3 %. Trouw považuje toto řešení za „vyvážené“ vzhledem k tomu, že Island ještě stále čelí krizi.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma