Vládneme světu. Bill Clinton s Michaelem Jacksonem a Dianou Ross, zpívají 'We are the world', Washington, 17. ledna 1993 (AFP)

Pop kultura a vysoké umění? Válka skončila.

Planetární událost jako je smrt Micheala Jacksona není spojená tak s hudebním odkazem tohoto "mimořádného showmana" jako se skutečností, že válka mezi vysokým uměním a pop kulturou definitivně skončila, míní Daniel Finkelstein v britském deníku The Times.

Zveřejněno dne 2 července 2009 v 16:59
Vládneme světu. Bill Clinton s Michaelem Jacksonem a Dianou Ross, zpívají 'We are the world', Washington, 17. ledna 1993 (AFP)

Michael Jackson si jistě zaslouží být považován za výjimečného showmana. Byl to skvělý, oslnivý talent. Ale průkopník v historii rocku a popu? To je trochu spornější. První černošskou hvězdou, která masově oslovila bílé publikum, jak tvrdili mnozí, nebyl. A co taková Diana Ross a the Supremes? Jeho velikost spočívá v něčem mnohem prozaičtějším. Prodal mnoho desek. V jejich prodeji opravdu překonal všechny. Správné hodnocení Jacksonovy kariéry je dle mého názoru takové, že byl úžasným umělcem-bavičem, ale nikoliv někým, kdo přepsal dějiny popu.

Stojí za to se nad tímto názorem pozastavit, protože přímo vybízí k důležitějším otázkám. Proč má Jacksonova smrt vzhledem k jeho postavení takový dopad? Proč plní přední stránky kvalitních novin, stejně jako bulvárních plátků? Proč přitáhl větší pozornost než smrt Elvise nebo Johna Lennona, kteří byli oba bezpochyby pro kulturu významnější?

Odpověď nezní, že by se noviny a ostatní média ve svém hodnocení Jacksona mýlila. Je to pro to, že od smrti Lennona uplynulo téměř 30 let, a společnost se od té doby od základu změnila. « Kulturní válka » mezi vysokým uměním a populární kulturou, kterou vedly mezi sebou generace rodičů a dětí od konce 50. let definitivně skončila.

Generační propast se objevila poprvé začátkem 60. let a byla chápána jako důsledek prodloužení délky života. Ti, co přežili americkou občanskou válku, se obvykle dožili 50 let. Ti, co přežili druhou světovou válku 65 let. Do těchto prodloužených životů vstoupilo nové období. A sice dospívání, dekáda kdy člověk už není dítětem, ale ještě ani ne dospělým. V 60. letech se stalo odcizení těchto mladých lidí vůči svým rodičům tak přirozené, že se objevuje znovu a znovu generaci za generací.

Newsletter v češtině

Ale ono to tak docela nebylo. Jak píše Ian MacDonald ve své knize o Beatles s názvem Revolution in the Head (Revoluce v hlavě), zatímco děti se budou vždy se svými rodiči hádat, generační propast v 60. letech byla něčím výjimečným.

Jakmile generace mladých mužů bojujících v osmašedesátem vyrostla, přestali být násilnými. Když se stali dospělými, přinesli do mainstreamu své liberální hodnoty, rovnostářství, popovou citlivost, důraz na demokracii, snahu udržet krok s dobou. Stali se z nich doktoři, ministři, státní úředníci. A elitu tak změnili zevnitř.

Tony Blair a Bill Clinton jsou prvními politickými mluvčími generace roku 1968, kteří se dostali do nejvyšších úřadů. S sebou přinesli velké sociální změny. Všechny Clintonovy zkoušky se dají nejlépe vysvětlit, pokud se na něj podíváme jako na generačního politika, který vedl bitvu s těmi, kteří nenáviděli 60. léta a vše s tím spojené.

Skutečnost, že smrt v podstatě neškodného showmana jakým byl Michael Jackson, se mohla stát napříč třídami, rasami, pro lidi s naprosto rozlišným vzděláním a materiálním zajištěním tak velkou událostí je jen malým znamením, že kulturní válka skončila. Teď jsme všichni fanoušky popu. Veselé Vánoce. Válka skončila*. (*poznámka editora: jedná se o dvě písně Johna Lennona).

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma