Vyberte si jazyk
V Abertamech mrzne. Postranní ulice pokrývá tenká vrstva ledu a na náměstí se vrší hromady starého sněhu. Pohled upoutá výjev zkázy ve středu náměstí, chátrající hotel Uran, ze kterého už zmizela okna a odpadly některé cihly. Na chodníku před Uranem se procházejí dva šedovlasí muži, kteří pamatují úplně jiné Abertamy. S trojnásobným počtem obyvatel, s desítkami pekařů a živnostníků, s pečlivě upravenými domy.
Gerhard Krakl (73) a Pavel Schreiber (79) zde vyrůstali a pořád spolu mluví abertamskou němčinou, nářečím, kterým jejich předkové hovořili po staletí. S generací těchto mužů nezmizí z abertamských ulic jen místní dialekt, ale celá kultura krušnohorských Němců. Pět set let utvářeli nehostinné pohraničí, přečkali zde i odsun většiny sudetských krajanů, ale teď se zbytky této komunity definitivně rozpouštějí v okolním českém moři.
„Šli jsme jednou s Gerhardem po Abertamech a přemýšleli, co tu po nás vlastně zůstane,“ vzpomíná Pavel Schreiber. Nechtěli, aby po jejich generaci zbyla jen německy znějící příjmení a opečovávané hroby na hřbitovech. Na procházce tedy staré kamarády napadlo založit muzeum rukavic, řemesla, díky němuž v Abertamech zůstali.
Poválečnému vyhnání se ze tří milionů českých Němců vyhnulo zhruba sto padesát tisíc lidí. Nejčastěji to byli nenahraditelní pracovníci, bez kterých by v pohraničí krachoval znárodněný průmysl. A také venkované, na něž jednoduše nedošlo, protože je válkou zruinované Německo už nebylo schopné přijmout.
Newsletter v češtině
Západní Krušnohoří se stalo posledním územím, kde byli čeští Němci vidět a slyšet.
Rodina Pavla Schreibera razítko specialistů nedostala a měla odejít v transportu do Bavorska. Schreiberovi tedy podle úředních pokynů vytřeli podlahu, prostřeli stůl v kuchyni a předali klíč od vstupních dveří národnímu správci. Měsíc pak bydleli ve sběrném táboře ve dvanáct kilometrů vzdáleném Nejdku a čekali na železniční převoz do Německa. Ten však nikdy neodjel, protože Bavorsko přestalo nové vyhnance přijímat. Schreiberovi se vrátili do Abertam, ale v jejich rodném domě už někdo bydlel. Úředníci jim přidělili prázdné stavení v jiné části obce. Na půdě pak skladovali dřevěnou bednu označenou jejich jménem a původní adresou, ve které si směli z domova odnést padesát kilogramů nejnutnějších věcí.
Celý článek si můžete přečíst na stránkách týdeníku Respekt.
