Unesení Evropy obraz od Rembrandta (1632)

Postarší teta Evropa

Víc než padesát let po Římské smlouvě připomíná Evropská unie dámu v letech: vzhled překryl kvality. Je ale na občanech, aby si zvykli na vztah, kterému chybí žár, říká německý filozof Wolfram Eilenberger.

Zveřejněno dne 28 prosince 2009 v 17:07
Unesení Evropy obraz od Rembrandta (1632)

Evropská unie se potýká s výrazným nedostatkem image. Její úspěchy a výsledky nelze zpochybnit, rok 2009 se do její historie vepsal zlatým písmem, Unii se však dostává velice málo uznání od občanů, dokonce se nedá mluvit ani o sympatii. Čím to je? Hlavní důvod této smutné reality tkví bezpochyby v alegorické image, kterou se Evropa ráda pyšní už od svých počátků. Nic neublížilo popularitě EU víc než její kulturní ztotožnění (pevně zakotvené v povědomí a neustále podporované politiky) s mladou pannou v lehké sukni, jejíž mnohé vnady musí okouzlit i nejmocnější bohy. Právě tomuto mýtickému (mužskému) fantasmu vděčíme ještě dnes za nutně deprimující propast mezi našimi přáními a každodenní zkušeností. Ve „skutečném světě“ se Evropa narodila v roce 1957 spolu s Římskou smlouvou a nyní je jí 52 let. Což není snadný věk – pro ženu.

Dvacetieurovky do kapsy

Sebejistá, kultivovaná, dbá o svůj vzhled, mluví několika jazyky, nekouří, je finančně nezávislá, inteligentní, otevřená ostatním, vede zdravý život, miluje cestování, ovládá ironii, oceňuje krásu, ale nechme už inzerátu a pojďme přímo k podstatnému: je jí 52 let. V 52 letech nemá žena žádnou šanci na to, aby se účastnila castingu; každá taková „účast“ pro ni bude víc než zklamáním. A jestli vám to připadá cynické, dodám k tomu, že se podle těchto kritérií neorientují pouze muži, rozvíjející své fantasmy, ale též šéfredaktoři, kteří koncipují časopisy, a zejména pak ty, vážená veřejnosti, když si vybíráš noviny v trafice. Tuto ztrátu náklonnosti lze možná vysvětlit existenciální situací ženy po padesátce. O čem může ještě snít? Děti opustily dům, vztah s partnerem přešel v lepším případě do stavu poklidné netečnosti, dříve vzrušující vnady Unie už dnes vyčpěly. Přestala o sebe dbát. I vrchol její profesní kariéry patří dávné minulosti. Dneska je to movitá teta, která občas strčí nejmladším členům rodiny do kapsy dvacetieurovou bankovku, což je také vše, co od ní Evropané očekávají.

Může si za to zčásti sama. Je pragmatická a věcná ve svých nemoderních tmavomodrých šatech a a s pánovitým výrazem tvrdí, že chce jen naše dobro. Je to taková směs slečny Prysseliusové [mravokárná učitelka z děl Fifi Brindacierové] a Angely Merkelové. Tato image je přirozeně strašně nespravedlivá, zejména když pomyslíme, jak zásadní roli hrají ženy starší 50 let v naší společnosti. Stále se tedy vracíme k mytologickému obrazu Evropy: Zeus, bůh všech bohů překypující vitalitou a manžel Héry (archetyp ženy po padesátce), běhá, podobně jako Berlusconi, za mladou a ne právě plachou vesnickou krasavicí, a když ji polapí, udělá jí tři děti a pak ji nabídne za ženu králi, který ještě nemá potomky. Evropa zachová klidnou tvář a bude žít ve svém vymezeném prostoru v klidu a bez větších změn. No a co? Není to pro naši Evropskou unii lákavá vyhlídka do budoucnosti: poklidné soužití, zbavené žízně po dobrodružství a dobyvačnosti, dějiny psané bez povyku? Ano, perspektiva je to lákavá. Ale k tomu, aby naši občané plně docenili Evropu zralého věku, budou muset vynaložit nemalé úsilí a naučit se milovat svou často nevýraznou každodennost. Protože právě ta, jak každý ví, představuje největší výzvu.

Newsletter v češtině
Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma