Zpráva Evropská diplomacie
Cathrine Ashtonová a čínský premiér Wen Ťia-pao, Peking, září 2010.

Prázdná nádoba lady Ashtonové

Efektivní diplomatická služba sama o sobě nestačí. Ještě je zapotřebí společná zahraniční politika, kterou Unie stále nemá, píše Gazeta Wyborcza.

Zveřejněno dne 7 října 2010 v 16:25
Cathrine Ashtonová a čínský premiér Wen Ťia-pao, Peking, září 2010.

Vytvoření diplomacie Evropské unie, která se v bruselském žargonu nazývá Evropská služba pro vnější činnost (EEAS) je zajisté pokrokem, který byl ještě před deseti lety nemyslitelný, ale na dané situaci nic nezmění. Lisabonská smlouva, ačkoliv je zakládajícím aktem diplomatické služby Catherine Ashtonové, společnou zahraniční politiku nedefinuje. A jak by se vůbec mohly ustanovit pravidla, která závisí na politické vůli demokraticky zvolených vlád?

Prvních 28 nominacína posty velvyslanců EU v Africe, Severní s Jižní Americe, v Evropě a v Asii, o kterých šéfka evropské diplomacie nedávno rozhodla, vybízí k zamyšlení. Zajisté, završila se další etapa směrem ke společné zahraniční politice, ale EU má ve světě stále malou váhu. Tento problém možná nevyřeší ani 136 ambasád, i když je obsadí brilantní diplomaté. Dokonce ani nově vytvořené krizové centrum po boku Ashtonové navzdory tomu, že se opírá o názory a analýzy více než stovky vynikajících odborníků z celého kontinentu.

EU je velkým absentérem v tom nejdůležitějším mezinárodním dění. Evropa se neúčastní blízkovýchodních mírových rozhovorů, téměř vůbec nepodporuje Spojené státy vůči Teheránu v otázce jaderného programu. A pomalu se stahuje z Afghánistánu. Jejím jediným úspěchem byla podpora sbližování mezi Srbskem a jeho bývalou provincií, dnes samostatným Kosovem.

Pokud se Catherine Ashtonová nebude moci opřít o autoritu Unie aktivní ve světě, bude na obhajování postojů Evropy moc slabá. Jakou hrozbu má tedy vlastně k dispozici? Bude snad její smrtící zbraní kopie Lisabonské smlouvy? Bude jejím nátlakovým prostředkem oznámení o uzavření ambasády Evropské unie? Ještě před nedávnem to vypadalo, že EU by mohla hrát vůdčí roli ve vyjednávání o klimatických změnách, ale neúspěch kodaňského summitu v prosinci 2009 veškeré iluze zhatil. Autorita Evropy a její vlastní sebedůvěra tím hodně utrpěly.

Newsletter v češtině

Rozdíly v národních zájmech

Členské státy Unie, dokonce i tak významné jako Německo, Francie a Velká Británie, mají na mezinárodní scéně jen malou váhu. Pravdou je, že po druhé světové válce přestala být Evropa a její mocnosti pupkem světa. EU je dnes příliš slabá na to, aby jej řídila a příliš velká na to, aby zůstala na okraji světového dění. S HDP, které představuje více než 28 % světového HDP, je EU ekonomický obr a politický trpaslík. V důsledku toho Spojené státy, Rusko, Čína, Indie či Brazílie dávají přednost vyjednávání s každou zemí zvlášť než s Unií jako celkem.

Podle Cornelise Ochmanna, odborníka na zahraniční politiku Bertelsmannovy nadace, budou členské státy EU nejprve definovat společné cíle v oblasti zahraniční politiky tam, kde jsou rozdíly v národních zájmech nejméně markantní. To je případ části Asie, Afriky a Jižní Ameriky. Společná evropská politika nespatří světlo světa v kancléřství Angely Merkelové, ani v Elysejském paláci či na Downing Street č. 10. Podle europoslance Jacka Saryusz-Wolského [předseda výboru Evropského parlamentu pro zahraniční věci] se vytvoří spoluprací mezi evropskými hlavními městy, Evropským parlamentem a diplomacií Ashtonové. Jenom tímto způsobem se stane politikou úplnou a vyváženou, to znamená politikou, která bere v potaz často nesouběžné zájmy malých a velkých států, parlamentu a šéfů evropské diplomacie.

Cornelius Ochmann si mimo jiné všímá i nevyhnutelné progresivní regionalizace zahraniční politiky. Je například naprosto jasné, že Francie ve spolupráci s Itálií či Portugalskem bude vždy v popředí v záležitostech Afriky a středomořských států. Španělé a Portugalci budou hrát prim v politice EU vůči Latinské Americe, Německo a Polsko (s podporou Francie) se zase postarají o vztahy s Ruskem a sousedy EU, kteří se účastní Východního partnerství. A co uvést k Velké Británii? Silné zastoupení Britů v diplomacii EU a skutečnost, že baronka Ashtonová je Angličanka naznačují, že sice možná nebude hybnou silou diplomacie EU, ale rovněž ji nebude ani sabotovat.

Evropa by se měla rozšířit o Balkán

Dříve či později se regionální politiky spojí do jedné společné zahraniční politiky EU, i když názory expertů na dobu, kterou tento proces zabere, se značně rozchází. Podle některých bude zapotřebí dva tři roky, jiní mluví o desetiletí. Je řada oblastí, ve kterých by Evropa mohla sehrát významnou roli. Například v Africe, kde Čína investuje miliardy do obchodu a průmyslu, zatímco Evropa a Spojené státy utrácejí miliardy za humanitární pomoc a rozvoj. Proč namísto vzájemné konkurence nekoordinovat úsilí společně ve prospěch Afričanů? Tento stejný model spolupráce by se pak měl uplatnit i v jiných částech světa.

Není třeba připomínat, že je ve vlastním zájmu Unie dokončit proces rozšiřování EU na Balkán. Je rovněž v jejím zájmu jednat upřímně s Tureckem a buď urychlit rozhovory a přijmout vstup Turecka se všemi následky, které to bude mít, anebo vstupní rozhovory s ním ukončit a vztahy s Ankarou založit na strategickém partnerství, které Evropa potřebuje jistě víc než Turecko. Unie musí využít svůj potenciál. Diplomacie Ashtonové je krok správným směrem, ale nyní je zapotřebí její kanály naplnit obsahem, který často chybí. Evropa si už nemůže dovolit ztrácet čas.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma