Na zdi, která už nerozděluje. Berlín, 16. listopadu 1989 (AFP)

Před dvaceti lety padla Zeď

Dnešního 9. listopadu slaví sjednocené Německo a mírová Evropa výročí pádu Berlínské zdi, symbolizující konec studené války. Evropský tisk událost vítá, nicméně poznamenává, že zániku bipolárního světa evropský kontinent nedokázal dvakrát využít.

Zveřejněno dne 9 listopadu 2009 v 17:33
Na zdi, která už nerozděluje. Berlín, 16. listopadu 1989 (AFP)

„Na hraničním přechodu se uprostřed jásajícího davu objevil východní Berlíňan. Bledý, v tlusté bundě, s ledovou párou u pusy stoupající k temnému nebi. Právě přišel z druhé strany. Možná, že za celý svůj život nikdy nespočinul nohou na Západě. Neuvěřitelné. Unglaublich! Vidí televizní kameru, dívá se zpříma do objektivu a křičí: Freiheit! A pak odchází. Tolik otřepané a vyprázdněné slovo ‚svoboda‘ opět nabývá na síle a původní ryzosti.“ To je nejsilnější vzpomínka historika Timothy Gartona Ashe na 9. listopad 1989. „Noc z devátého na desátý listopad neotevřela jen cestu ke sjednocení Německa,“ pokračuje Ash v The Guardian, „ale i ke sjednocení Evropy. O několik měsíců později prezident George H. W. Bush mluví o ‚sjednocené a svobodné Evropě‘. Dnešního 9. listopadu 2009 je Evropa tomuto cíli blíže než kdy jindy ve své dlouhé historii.“

A protože nadešel čas bilancování, ptá seTagesspiegel: „Jaké je Německo po dvaceti letech? Sjednotila se země?“ „Hlavně na pohled, odpovídá berlínský deník: to, že se žena z Východu (ale narozená v Hamburku) stala kancléřkou, že ministrem zahraničních věcí je homosexuál, že ve vládě sedí jeden handicapovaný a jeden přistěhovalec zakrývá skutečnost, že žádný člen kabinetu není původem z východního Německa, že v (ne až tak nových) nových Länder [rspolkových zemích] nenajdeme žádnou ‚elitní univerzitu‘ a že žádný východní fotbalový klub nehraje první ligu. Německo je sice svobodnější, ale víc než kdy jindy pod kontrolou,“ soudí Tagesspiegel: „více si důvěřuje, ale občas působí hystericky. Prostě ztratilo přednost, kterou svět oceňoval nejvíc: svou horlivost.“

Na druhé straně Rýna se těchto dvacet let jeví jako dlouhá doba, neboť jak píše Libération, gymnazisté, kteří budou letos maturovat, se sice učí o konci rozdělení Evropy a německém sjednocení, většině z nich ale pád zdi „připadá vzdálený; je to pro ně zajisté radostná, nicméně abstraktní událost, která se jich v podstatě netýká." Deník zároveň přináší portréty několika mladých angažovaných lidí, narozených v roce 1989, kteří jsou „hrdi na to, že jsou komančové.“

Čím více se vzdalujeme od Berlína, tím víc se vzpomínka na 9. listopad 1989 a jeho a důležitost vytrácí: „zbytek světa se zajímá velice málo o to, co se stalo před dvaceti lety v Berlíně,“ tvrdí v El País analytik José Ignacio Torreblanca: „Evropa už není středem světa. Její protagonismus byl vlastně fiktivní – dvě světové války způsobily, že Evropa má svou sebevraždu už dávno za sebou a těžiště světa se už přesunulo jinam,“ soudí Torreblanca. „To, že [pád zdi] dopadl šťastně (…) není ani tak zásluha evropských lídrů,“ píše analytik, přičemž poukazuje na „neuvěřitelnou krátkozrakost Margaret Thatcherové, Françoise Mitterranda a Giulia Andreottiho, které perspektiva sjednocení Německa šokovala." Zeď padla jen „díky historické vizi George Bushe (staršího) a Michaila Gorbačova. O dvacet let později „se Evropská unie stále nedokáže stát evropskou velmocí a stejně tak nemá rozhodující slovo na světové scéně." Z tohoto důvodu by výročí „mělo být zdrojem obav," neboť „pád Berlínské zdi neznamenal začátek evropského obrození po padesáti letech rozdělení, ale definitivní stvrzení (mírného) úpadku, který započal v roce 1945,“ uzavírá Torreblanca.

Newsletter v češtině

Důkazem toho je výrazná absence Baracka Obamy na oslavách pořádaných v těchto dnech: „nepřítomnost amerického prezidenta je jednou z největších chyb, kterých se dopustil. Zdaleka překračuje naprostý nedostatek vynalézavosti a profesionality, který projevil svým oznámením o zrušení projektu na výstavbu radaru 17. září, v den, na který připadlo 70. výročí sovětské invaze do Polska,“ poznamenává historik Adrian Cioroianu v listu Adevărul.

Frankfurter Allgemeine Zeitung těží z berlínské euforie a jako silného kandidáta na příštího nositele Nobelovy ceny za mír, pokud to v roce 2009 nevyjde, navrhuje Helmuta Kohla. „Ze všech politiků té doby patří právě jemu největší zásluha na tom, že se rozpad jedné diktatury a pád jedné ideologie transformoval v proces s jasně vymezeným cílem – sjednocení Německa a celého kontinentu mírovou a svobodnou cestou; že s Berlínským zázrakem přišel zázrak evropský.“

Stejně jako Barack Obama "zůstanou dnes večer doma mnozí Němci; někteří proto, že je pro ně noc z devátého na desátý listopad předmětem osobních úvah, jiní proto, že před tím, než padla Berlínská zeď, považovali 9. listopad za den smutku a kajícnosti. Právě 9. listopadu 1938 totiž nacisté zahájili pogrom známý jako Křišťálová noc, během nějž vyhořelo 1 400 synagog a modlitebních míst a byly zavražděny stovky Židů.“ Tento „den německého osudu“, jak ho nazývají Times, koliduje rovněž se založením Výmarské republiky (1918) a nezdařeným Hitlerovým pučem (1923), píší Hospodářské noviny. „V euforii po otevření Berlínské zdi se v Německu diskutovalo o tom, jestli 9. listopad, kdy padl symbol, který z Němců dělal občany dvou různých států, nevyhlásit národním svátkem. Místo něj byl nakonec jako "Den německé jednoty" raději zvolen 3. říjen, na paměť formálního sjednocení Německa v roce 1990.“

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma