unknows Protest v Turecku

**Presseurop… stresseurop, losteurop, I love Europe**

Zveřejněno dne 7 června 2013 v 15:17

Kdybych měla několika slovy shrnout, jaké pocity mě provázely během našeho prvního Fóra Presseurop v Bruselu, citovala bych jednoho z našich hostů, italskou novinářku Adrianu Cerretelliovou (Il Sole 24 Ore): „Když jste lídrem evropského státu, musíte být otevřeni názorům druhých.“

Když jste lídrem evropského tisku, který je co do mnohojazyčnosti a kosmopolitismu na špici, jako je Presseurop, musíte se otevřít vůči druhým. Právě to bylo cílem našeho maratonského dne. Debaty (na téma krize, občanství, federalismus atd.), otevřené i více či méně zapřisáhlým euroskeptikům, byly oproštěny od byrokratického jazyka a klišé o tom, že je všechno v pořádku, které je tak dobře zakotveno v povědomí homo europeus.
EU není pomník, který otcové zakladatelé vytesali do mramoru, ale neustále se zaplňující, úžasný kotlík, v němž se mísí naše touhy, obavy a frustrace.

Rumunsko v roce 1986 neznalo slova „evropský“ a „antievropský“, jak je zná dnes. Slovník neologismů (vydaný Akademií Rumunské socialistické republiky), který jsem dostala v roce 1986 na celostátní olympiádě v rumunském jazyce a literatuře, trůní na stole v mé pařížské kanceláři jako připomínka toho, že nikdy nevíme, kam jdeme.

Presseurop je barometrem frustrací, ale také evropských počinů. Jestliže jsme touto bruselskou zkouškou zvládli projít, znamená to, že jsme toho s vámi, čtenáři, schopni dokázat daleko víc.

Newsletter v češtině

Iulia Badea-Gueritée (Rumunsko)

Forum.fr
V den konání našeho fóra se Brusel probudil do šedivého rána. Mračna se nestahovala jen nad evropským hlavním městem. Zpráva přišla předešlý večer s prvním hltem belgického piva: nebudou tlumočníci [z technických důvodů souvisejících s přenosem debaty]. Všechny debaty budou tudíž v angličtině.

Přestože jsem při svém prvním vstupu do příbytku demokracie států sedmadvacítky pocítila závan ducha evropského společenství, vzdouvalo se ve mně vlastenecké cítění. Jak je možné dávat v čase bouřlivé krize přednost jazyku ECB namísto vznešeného dialektu Soudního dvora EU?

Proč v okamžiku, kdy prezident Hollande odevzdal poměrně slušnou evropskou písemku v porovnání s tím, co vyplodil žák Cameron, naslouchat raději hlasu Stratford-upon-Avonu než sladké hudbě Gif-sur-Yvette?

Frankofonní a frankofilní přátelé z toho vyvodili radikální závěr: debata bude o ničem, pokud francouzština nedostane právo přisednout si ke kulatému stolu. Když jsem byla – ve francouzštině – o situaci zpravena, s překvapením jsem zjistila, že mi takový přístup připadá omezený. Najednou mi v uších zazněla ozvěna pařížských sporů o tom, zda angličtinu na vysokých školách yes or ne.

Na sklonku dne se slunce vrátilo. A v uších mi zněl trochu jiný refrén. Od čtenářů, kteří přijeli z Řecka, Španělska, Portugalska či z Francie, aby si vyměnili názory, probrali řešení, vysvětlili svá stanoviska a koneckonců také ukázali, že angličtina není jen jazykem Frankfurtu, ale může vyjádřit i hněv a nesouhlas.

Bruxelles, město Presseurop

Ani jsem nestačila otevřít knížku, a vlak už se prohnal ohromující rychlostí krajinou mezi Francií a Belgií. Nedělní klid na Gare du Midi mě rázem uklidňil. Stávkují snad belgičtí železničáři? Spící město záhy otevřelo náruč a nabídlo mi závan čerstvého venkovského vzduchu a pivo na prosluněné terase.

Život v Bruselu působí zpomaleně, jako ve snu. Nikdo nikam nepospíchá. A přitom je tu rušno. Brusel je město s největší koncentrací novinářů v Evropě, zaslechla jsem. Už nevím, v kterém to bylo jazyce, protože v Bruselu se hovoří všemi řečmi: francouzsky, vlámsky, anglicky, italsky, slovensky, portugalsky.

Je to město Presseurop, říkám si a nejsem jediná, koho to napadlo: „Proč nepřestěhujeme redakci do Bruselu? Je to tu sympatické,“ říká má rumunská kolegyně, která diskutuje v Evropském parlamentu s jedním svým krajanem, aby se dozvěděla, co právě dělá Lady Ashtonová, neviditelná žena evropské diplomacie.

Pocházíme ze všech koutů Evropy, ale v Bruselu nejsme cizinci, protože tu jsou stejně všichni expatrioti. Evropská kakofonie se mísí s hlasy mladých Turků demonstrujících na Lucemburském náměstí. Jejich požadavek? Svobodný tisk a odstoupení Erdogana. V tichosti se k nim připojuji, než znovu nasednu do vlaku a vrátím se k příběhu v rozečtené knize.

Jeden den v „Evropském domě“

Dnes ráno se mě zmocnila menší nervozita. A ne jen tak pro nic za nic: mám se jít seznámit s divadlem evropské demokracie a některými z jeho herců, europoslanci. A také s nejvěrnějšími čtenáři, kteří svými úvahami přispívali k zanícené diskuzi na stránkách Presseurop, a s novináři, díky nimž se tento projekt stal skutečností. Pro mě, která denně čtu, píšu a dýchám Evropu, to nebylo málo.

Když jsem vystoupila na Lucemburském náměstí v Bruselu z taxíku, upřela jsem pohled na prosklenou budovu, kde se přijímají rozhodnutí ovlivňující budoucnost tohoto kontinentu. Presseurop nás sem všechny sezval právě k debatě o budoucnosti Evropy, politice úsporných opatření, o roli evropských institucí a evropském občanství. K diskuzi o Evropě a jejích slabých a silných stránkách rok před evropskými volbami.

Cíl byl zřejmý a myslím, že se ho podařilo dosáhnout: podnítit diskuzi, která překlene hranice států a promění se v panevropskou debatu, která přinese občanům Unie jisté osvětlení. V tomto bodě se názory účastníků Fóra Presseurop shodovaly: občanům Evropy je třeba poskytnout potřebné nástroje k tomu, aby se mohli v příštím roce zhostit své občanské povinnosti. Aby věděli, koho volí, co mohou od Evropy očekávat a co se čeká od nich.

Některé z výroků, které jsem během dne zaslechla, mi v noci rezonovaly v hlavě. Slova, která odráží obavy a očekávání těch, kdo se k nám připojili, aby alespoň na pár krátkých hodin zachránili ducha Unie, která si nezaslouží zemřít. Plně souhlasím s europoslankyní Gabriele Zimmerovou, která tvrdí, že „pokud pro nové generace neexistuje budoucnost, pokud mají pocit, že EU není jejich domovem, pak nastane konec“. Tomu je třeba za každou cenu zamezit.
Monstra a lidé
Bylo to poprvé, co jsem se setkala s „bruselským monstrem“. A opravdu, při pohledu na Evropský parlament jsem měla pocit, že mě spolkne. Stejně jako při návštěvě Sagrada Familia v Barceloně jsem myslela na pokoru hlemýžďů, na niž pěl kdysi chválu básník všedního dne Francis Ponge. Hlemýždi si všude nosí svou ulitu, aby si do ní mohli kdykoliv vlézt. Monstrum ale ve mně budí i respekt, protože k tomu, abyste prolomili hranice a převzali odpovědnost za projekt, který vyžaduje síly dalece přesahující schopnosti samotného jednotlivce, potřebujete notnou dávku odvahy.

Proto také ostatně občané Evropy nebudou příští rok v evropských volbách hlasovat pro jednotlivé kandidáty, ale pro velké kandidátky, z nichž každá bude sestavena z několika stran buď levicových, pravicových nebo liberálních. Evropané ve své zemi samozřejmě také budou muset volit mezi tou či onou stranou, ale informovaní voliči dobře vědí, kteří konkrétní politici se za stranami uvedenými na kandidátce skrývají, a budou hlasovat spíš pro toho či onoho kandidáta než pro tu či onu ideologii.

Kampaň před evropskými volbami 2014 bude ještě komplikovanější. Jak si Evropská unie bojující s krizí ještě může získat zájem občanů? Příznačná mi připadá odpověď předsedkyně výboru pro kulturu a vzdělávání EU Doris Packové: „Evropská unie se neodehrává v Bruselu, ale tam, kde jsou lidé,“ zdůraznila. „Proto potřebuje velvyslance ze světa kultury a občanské společnosti, kteří bojují za evropskou věc: režiséry, spisovatele, učitele, místní volené zástupce.“

Bruselské monstrum najednou dostalo sympatickou podobu. Je dobré vědět, že uvnitř bruselské pevnosti jsou lidé, kteří neztrácejí kontakt se světem.

Katja Petrovic (Německo)

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma