Probuďte mě až přijde nějaká dobrá zpráva. Jean-Claude Trichet, prezident ECB na konferenci v Paříži v prosinci 2010.

Proč nemá záchrana eura cenu

Ve chvíli, kdy je ohrožena sama existence eura, upozorňuje americký ekonom na zásadní rozdíl mezi společnou měnou a Evropskou unií: Zatímco prvně zmiňovaná je plodem silně pravicové politiky, druhá vychází z projektu hluboce solidárního. Smrt jedné tudíž ještě neznamená smrt druhé.

Zveřejněno dne 13 července 2011 v 14:34
Probuďte mě až přijde nějaká dobrá zpráva. Jean-Claude Trichet, prezident ECB na konferenci v Paříži v prosinci 2010.

Kurz eura k švýcarskému franku padá na rekordně nízkou úroveň a úrokové sazby italských a španělských cenných papírů jsou rekordně vysoké. Poslední epizoda v dlouhém příběhu krize eurozóny je následkem obav, že nákaza už napadla i Itálii. S ekonomikou o velikosti 2 biliónů dolarů a s dluhy ve výši 2,45 biliónu je Itálie prostě příliš velká na to, aby mohla padnout, a tak si evropské vládní orgány dělají starosti.

I když momentálně příliš důvodů k obavám, že by italské úrokové sazby mohly vzrůst natolik, aby byla ohrožena solventnost země, není, finanční trhy jednají neracionálně a tím strach jen zvyšují - a s ním i možnost, že se tyto obavy stanou sebenaplňujícím proroctvím. Fakt, že se evropské špičky nejsou ani sto dohodnout na tom, jak zvládnout dluh Řecka, země s hospodářstvím menším než je jedna šestina italského, rozhodně nebudí velkou důvěru v jejich schopnost poradit si s větší krizí.

Slabší ekonomiky eurozóny, jako Řecka, Portugalska, Irska a Španělska, už teď čelí vyhlídce, že budou odsouzeny k dlouhým letům ekonomického trestu, včetně extrémně vysoké nezaměstnanosti (16 %, 12 %, 14 % a 21 %, v tomto pořadí). A protože důvodem pro veškerou tuto sebetrýzeň je snaha o záchranu eura, je nutné položit si otázku, zda euro za záchranu vůbec stojí. A tuto otázku je vhodné zkoumat z hlediska té většiny Evropanů, kteří si na své živobytí musejí vydělávat – tedy z progresivního hlediska.

EU může vzkvétat i bez eura

Často se argumentuje tím, že měnová unie sdružující 17 zemí musí být zachována v zájmu celého evropského projektu. Ten zahrnuje takové úctyhodné ideály jako evropskou solidaritu, vytvoření jednotných standardů pro lidská práva a sociální inkluzi, udržení pravicového nacionalismu v přijatelných mezích a samozřejmě i ekonomickou a politickou integraci, které tomuto pokroku dávají základ.

Newsletter v češtině

Tím ale zaměňujeme měnovou unii, neboli eurozónu, za Evropskou unii jako takovou. Například Dánsko, Švédsko a Velká Británie jsou sice členy EU, ale součástí měnové unie nejsou. Neexistuje proto důvod, proč by evropský projekt nemohl pokračovat a Evropská unie nemohla vzkvétat i bez eura.

A jsou tu dobré důvody, aby se tak stalo. Základní problém je, že měnová unie je stejně jako sama EU jednoznačně pravicovým projektem. Pokud to nebylo zřejmé od jejího založení, tak se to bolestně projevuje teď, kdy jsou slabší ekonomiky eurozóny vystaveny trestu, v minulosti vyhrazeného pro země s malými a středními příjmy, které se ocitly v područí Mezinárodního měnového fondu (IMF) a jeho vládců z G7. Místo, aby se z recese dostaly pomocí fiskálních a/nebo monetárních pobídek, tak jak to učinila většina světových vlád v roce 2009, jsou tyto vlády nuceny dělat pravý opak a platit za to neuvěřitelně vysokou cenu.

A do jejich ran je ještě sypána sůl: Privatizace v Řecku nebo „reforma pracovního trhu“ ve Španělsku; regresivní důsledky přijatých opatření ohledně distribuce příjmů a jmění; zmenšování a oslabování sociálního státu, zatímco banky jsou zachraňovány na účet daňových poplatníků – to vše veřejně ukazuje na pravicovou agendu evropských vládnoucích struktur, stejně jako na jejich snahu využít krize k nastolení politických změn směrem doprava.

Přísná fiskální pravidla jsou v době krize zbytečně restriktivní

Pravicový charakter měnové unie byl institucionalizován od samého začátku. Pravidla omezující veřejný dluh na 60 % hrubého národního produktu a roční rozpočtový schodek na 3 % HDP, i když jsou v praxi porušována, jsou v období recese a vysoké nezaměstnanosti zbytečně restriktivní. Mandát Evropské centrální banky starat se pouze o inflaci, ale vůbec ne o zaměstnanost, je dalším nehezkým ukazatelem tohoto základního nastavení. Například americká centrální banka (Fed), přestože je to konzervativní instituce, je ze zákona nucena zabývat se zaměstnaností stejně jako inflací.

A Fed – přes veškerou svou neschopnost rozpoznat nebezpečí, že bublina na trhu s nemovitostmi za 8 biliónů dolarů může prasknout a srazit ekonomiku Spojených států na kolena – tak Fed se tváří v tvář recesi a pomalému procesu zotavování ukázal být pružnou institucí a vytvořil více než 2 biliony dolarů jako součást své expanzivní měnové politiky. Pro srovnání, extremisté vládnoucí Evropské centrální bance už od dubna navyšují úrokové sazby, přestože nezaměstnanost ve slabších ekonomikách eurozóny dosahuje úrovně hospodářské deprese.

Někteří ekonomové a političtí pozorovatelé tvrdí, že aby eurozóna mohla fungovat, potřebuje fiskální unii s větší mírou koordinace rozpočtových politik. Ale jak můžeme vidět, pravicová fiskální politika je kontraproduktivní i v případě, kdy je lépe koordinovaná. Jiní ekonomové, včetně autora tohoto článku, argumentují, že velké rozdíly v produktivitě členských zemí způsobují měnové unii velké nesnáze. I kdyby tyto problémy mohly být překonány, tak dokud je to pravicový projekt, pak za to eurozóna nestojí.

Pravicové centrální banky provádějí destruktivní politiku

Evropská ekonomická integrace před vznikem eurozóny měla zcela jiný charakter. Evropská unie se alespoň trochu snažila o to, vytáhnout slabší ekonomiky nahoru mezi silnější a zranitelné chránit. Ale vládnoucí evropské struktury v měnové unii ukázaly, že jsou zcela bezohledné.

Myšlenka, že euro musí být zachráněno s ohledem na evropskou solidaritu, rovněž hraje na strunu velmi zjednodušeného chápání odporu daňových poplatníků v zemích jako je Německo, Nizozemí nebo Finsko, kterým se nechce „zachraňovat“ Řecko. I když je nepopiratelné, že tento odmítavý postoj se částečně zakládá na nacionalistických předsudcích, často rozdmýchávaných hromadnými sdělovacími prostředky, je to jen část celého příběhu. Mnozí Evropané zrovna tak nechtějí platit účet za pomoc evropským bankám, které poskytly špatné půjčky. A špičky EU „nepomáhají“ Řecku o nic víc než Spojené státy a NATO „pomáhají“ Afghánistánu, abychom zmínili částečně analogickou debatu, ve které jsou ti, kdo odmítají politiku destrukce, označováni za „zaostalé“ a „izolacionisty“.

Zdá se, že velká část evropské levice nepochopila pravicovou podstatu institucí, vládnoucích struktur a hlavně makroekonomických postupů, kterým v eurozóně čelí. Je to součástí širšího, celosvětového problému veřejného nepochopení makroekonomické politiky. Toto nepochopení dovoluje pravicovým centrálním bankám provádět destruktivní politiku, někdy i v zemích s levicovými vládami. Tato nedorozumění, společně s nedostatkem demokratické participace, může pomoci vysvětlit paradox, že Evropa má momentálně pravicovější makroekonomickou politiku než Spojené státy, i přes své daleko silnější odborové organizace a další institucionální základy pro progresivnější ekonomickou politiku.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma