Řecká past

Každý den můžeme vidět stejné obrázky. Muži v oblecích s vážným výrazem v obličeji pospíchají k otáčivým dveřím, propletou se jimi do jakési budovy a zmizí v temnotě. Tyto scény se odehrávají v Aténách a jejich aktéry jsou vyjednavači Institutu mezinárodních financí a řecké vlády, kteří se dennodenně znovu setkávají, aby si zahráli pokerovou partii o prominutí řeckého dluhu. Banky a hedgeové fondy se mají dobrovolně vzdát 100 miliard eur, jak to pod tlakem evropských vlád slíbily na summitu EU v říjnu 2011.

Tehdy to znělo přesvědčivě; přesto ale ještě zdaleka není ruka v rukávě. Zato zachránci sami se ocitli v pasti: Evropané i Mezinárodní měnový fond stanovili odpis dluhu jako podmínku k tomu, aby byl Řecku poskytnut druhý záchranný balík: 130 miliard, které mají zemi do roku 2020 pomoct postavit se zpět na nohy. Pokud se ale neshodnou, záchranný balík nebude. Zato bankrot ano.

Požadovat po soukromých finančních institucích, aby se podílely na nákladech krize, se ukázalo jako velká chyba. To už zachráncům mezitím došlo, především německé vládě, která se v tomto směru obzvláště angažovala. Krok, který je v této záležitosti zcela správný, byl v praxi proveden tak diletantsky, že Berlín dokonce musel konstatovat „velmi významné vedlejší škody“. V Bruselu vysvětluje diplomat EU, co to znamená: „Celá záležitost se obrátila proti nám, protože investoři výhledově odmítají kupovat dlouhodobé evropské státní dluhopisy, vyjma těch německých.“ Tento muž se v Řecku vyzná. Říká, že teď vidí „poprvé opravdové nebezpečí, že nevědomky ztratíme kontrolu nad tím, co se v Řecku děje.“

Cíle úsporných a reformních programů byly nereálné

Katastrofa se soukromými věřiteli není jedinou pastí, do které se zachránci Řecka chytli. Veškerou pomoc již od začátku v kalkulacích podcenili; museli programy stále upravovat, což pak všechny tak nějak znejistilo nebo rozčílilo: řecké občany, kteří musí platit vyšší daně z nižších platů. Investory, kteří se tváří v tvář mizerné spotřebitelské náladě zdráhají vložit do tohoto někdejšího dovolenkového ráje byť jen jediný cent – v důsledku čehož pak zase nikdo nechce koupit státní podniky, které jsou na prodej. A nakonec i občany Evropy, kteří získali pocit, že sice věnovali miliardy eur, ale situace se přitom jen horší.

Vysoce postavený diplomat EU označuje směsici všech těchto nálad za „vysoce výbušnou“. Kolují příběhy o zaměstnancích řeckého ministerstva financí, jejichž platy byly v roce 2011 sníženy o 40 %, a to se zpětnou platností. Zaměstnanci si tak ve čtvrtém čtvrtletí roku 2011 odnášeli domů plat nižší nejen o 40 %, ale ještě o odečtené sumy za první tři kvartály. Když tito lidé pak doma položí peníze na stůl, ptají se téměř zoufale, z čeho mají žít.

A pak je tu otázka daní. Francouzi teď začali s řeckými kolegy budovat celostátně propojený systém evidence daní. Kdo je rychlý, stihne to ve dvou letech; vše musí být vypsáno celoevropsky. Máme tu lhůty, pak výběrové řízení, pak nabídkové řízení, zase lhůty, zadání, vše musí být objednáno, nakoupeno a nainstalováno, zaměstnanci musejí být proškoleni. Řekové proto ani při nejlepší vůli nemohou už teď daně řádně vybírat. Problémem je, říká vysoce postavený diplomat EU, že cíle obsažené v úsporných a reformních programech byly nereálné. Teď se všichni diví, že to Řekové nezvládají.

Zachránci napravili největší chybu: vysoké úroky

Tím se řecká past opět otevírá. Když se zachránci budou držet pravidel, která si sami stanovili, nesmějí už Řekům poskytnout žádné peníze. Opravdu to tak ale chtějí, když to teď poprvé po letech jde trochu kupředu?

Alespoň tu největší chybu už zachránci v mezidobí napravili: vysoké úroky. V květnu 2010 chtěla německá spolková vláda na pomoci Řecku vydělat. Řekové museli za záchranné úvěry platit běžné tržní úroky, spíše ještě trochu víc. Vypadalo to tak, jako by německá kancléřka chtěla Řeky trochu potrestat za všechny ty nepříjemnosti a horu dluhů a zároveň uklidnit své vlastní občany. O rok později musel Berlín uznat, že úroky, na kterých vydělává i německá vláda, jen posouvají Atény blíž k záhubě.

Kvůli úrokovým sazbám se protahují jednání se soukromými věřiteli. Hraje se tu o desetiny procentních bodů, za kterými stojí miliardy eur. Jsme od výsledku vzdáleni pouhé „milimetry“, prohlašovali bankéři a politici minulý pátek. Pak ale hlavní vyjednávač zastupující banky, Charles Dallara, odjel, aniž by ty poslední milimetry cesty urazil. Chce ještě něco jiného: politický příslib, že po odpisu řeckého dluhu bude s finanční účastí soukromých věřitelů konec. Tento příslib může přijít nejdříve na summitu EU příští pondělí.

Jednání

Euroskupina obnovuje nátlak

„Ministři financí eurozóny zamítli 23. ledna dohodu, kterou soukromí držitelé řeckých dluhopisů předložili jako ‚maximální‘ možnou nabídku výše ztrát, na kterou jsou ochotni přistoupit,“ píše list Financial Times. To „odstartovalo nový cyklus riskantních strategií v rámci komplikovaných jednání o odlehčení státního dluhu“. Evropská pomoc ve výši 130 miliard eur bude totiž Řecku poskytnuta pouze tehdy, pokud se Atény dohodnou s bankami.

Ministři požadují, aby průměrná úroková sazba u třicetiletých dluhopisů, které banky obdrží výměnou za odpis části současného řeckého dluhu, byla nižší než 3,5 %. Pokud by byl úrok vyšší, nepřišly by banky o 65-70 % pohledávek, ale pro řecký dluh by to znamenalo příliš velké dlouhodobé zatížení.