Náhradou se rozumí čin vykonaný místo činu jiného, nerealizovatelného. Tento jev lze pozorovat ve všech oblastech lidského života, jmenovitě v politice: děláme všechno možné, abychom nemuseli dělat to, co je potřeba.
Nedávná ofenzíva vůči Schengenské dohodě je toho dobrým příkladem. Francouzská a italská vláda chtějí dočasně obnovit kontroly na hranicích evropských států pro případ, že by byla Evropa vystavena masovému přílivu běženců. Německo souhlasí.
Řím a Paříž hrají v Evropské komisi jistou hru. Jejich návrh nevyvolává konkrétně žádnou námitku. Nic nenapovídá tomu, že tento úmysl vážně ohrožuje princip svobodného pohybu osob v EU.
Až na to, že iniciativa nemá absolutně nic společného se skutečným problémem, na který když dojde, začne se Evropa vždy vyhýbat svým odpovědnostem. Skutečná otázka je jiná: Jak může Evropská unie zavést společnou a solidární imigrační politiku?
Je nezbytné, aby si členské státy mezi sebe rovnoměrně rozdělily úkoly od přijímání běženců až po integraci žadatelů o azyl, a to nezávisle na nárazových událostech, jako je nedávný příliv několika desítek tisíc přistěhovalců z Tuniska.
Evropě se stále žalostně nedaří na tuto zásadní otázku odpovědět. Hlavní překážkou jsou Německo a Rakousko, které odmítají přijímat běžence prchající před bídou přes Středozemní moře. Politicky uvízl postoj Evropy zcela na mrtvém bodě. Evropa se proto vzpírá. Z principu.