Vyberte si jazyk
Nově zvolená europoslankyně a pravidelný host tohoto portálu Barbara Spinelliová se na stránkách deníku La Stampa opět zamýší, tentokrát z pozice poslankyně, nad rolí Evropského parlamentu a nad tím, jak se vymanit ze „stavu otupělosti, apatie a nacionalistického zpátečnictví, do něhož sklouzává projekt sjednocené Evropy“.
Někdejší redaktorka deníku La Repubblica zmiňuje čtyři prvky, které by těmto snahám mohly napomoci.
Předně v souvislosti s politikou úsporných opatření tvrdí, že
podobně jako lze nad melancholií – zde je míněn zvláštní druh melancholie, který ochromuje Evropu – zvítězit tím, že z temných chmurů necháme vzejít nové poznání a vědomí, zvítězíme i nad evropskou krizí tím, že vědomí svých vlastních mezí přetavíme v jasné vědomí pečlivě si všímající reality věcí a vlivu, který na něj mají zkostnanělé ekonomické doktríny.
Newsletter v češtiněDalším poznatkem, k němuž novopečená evropská poslankyně působící v nejdemokratičtější instituci Evropské unie záhy dospěla, je rozsah výkonné moci Parlamentu, která je mnohem obšírnější a vlivnější, než za jakou ji považují mnozí politici, pozorovatelé i samotní voliči. […] Dnes jsou tyto pravomoci velice rozsáhlé, i když o tom málokdo ví, a ti, kdo to vědí, to tají před sebou samými i před voliči.
Třetí zkušeností, kterou nové poslankyni přinesl měsíc a půl strávený v parlamentních lavicích, je ta, že
parlamentní většiny, které se tvoří v Bruselu, znají své pravomoci velice přesně, ale většinou je prostě nevyužívají a jen zřídkakdy požadují nové. […] Parlament nevykonával kontrolu ani nad trojkou, ani nad Evropským fondem finanční stability, ani nad Evropským stabilizačním mechanismem a hrozí, že ji nebude vykonávat ani nad bankovní unií. Jeho protest proti snížení vlastních zdrojů EU byl jen chabý a nakonec úplně zapadl. Nezvedl hlas proti politice úsporných opatření, která srazila na kolena země jako Řecko, ani se nepostavil proti fiskálnímu paktu.
Na závěr Spinelliová vyzývá naléhavě své kolegy, aby
se zprostili falešného vědomí, které zachvacuje mnohé poslance jak na pravici, tak na levici. Představa, kterou mají o budoucnosti své instituce, je pasivní, odevzdaná a naprosto bez účinku. Parlament musí získat nové pravomoci […], ale očekává, že mu je národní státy a Rada samy od sebe dobrovolně přidělí.
„A to ony nikdy neudělají,“ uzavírá Spinelliová. Proto „je na Parlamentu, aby si pravomoci, které potřebuje k šíření evropské demokracie, sám vydobyl.“
