Vyberte si jazyk
Byla to důstojná a milá vzpomínka na Václava Havla. V pařížském Domě při UNESCO se 28. února na pozvání české velvyslankyně a francouzského ambasadora sešli muži, kteří měli možnost poznat prvního, polistopadového československého prezidenta osobně: mezi pozvanými hosty byl vědec a Václavův bratr Ivan Havel, spisovatel a bývalý disident Ivan Klíma, německý filozof André Glucksmann a francouzský bývalý ministr kultury Jack Lang. Vzpomínku na muže, který „přivedl část Evropy na cestu ke svobodě”, moderoval francouzský historik, politolog a znalec středoevropských reálií Jacques Rupnik.
Více než o ‘lásce a pravdě, která musí zvítězit nad lží a nenávistí’, se mluvilo o Havlových zásluhách v boji za svobodu a jeho odkazu v dnešním revolučním světě. „Svoboda musí zůstat vždy na první místě. A přestože Havlův hlas ztichl, nepřestáváme jej slyšet,” pronesla na úvod generální ředitelka UNESCO Irina Bokowa.
Slova se následně ujal Jack Lang, který připomněl setkání z 9. prosince 1988, kdy na oficiální návštěvu do Prahy přijel francouzský prezident François Mitterand, který se den po oficiálním setkání s Gustavem Husákem sešel na snídani také s neformálním vedením opozice komunistické vlády. Langovi utkvěl v hlavě obraz Havla jako muže, který “u sebe nosil kartáček na zuby pro případ, že by ho neočekávaně zatkli, a musel by se vrátit do vězení”.
Ivan Klíma divákům připomněl, že „mezi disidenty existovala neobvyklá solidarita. A že jejich tajná setkání představovala jistý pocit opojení ze svobody, kterou mohli vychutnávat jen po malých douškách“. A když se na konci 80. let svoboda rošířila do celé společnosti, opojeni byli téměř všichni. Havel na Hrad!
„Život Václava Havla je poskládaný jako umělecké dílo,” připomněl slova Milana Kundery z prosince 1989 Jack Lang a slovo předal Ivanu Havlovi, který nahromaděný patos pohotově smetl ze stolu: „Nejsem zvyklý mluvit o něm jako o uměleckém díle. Vzpomenu ho jako svého bratra,” reagoval akademik, který přiznal, že jeho bratr byl také velký bohém a měl řadu avantýr. Rozdílnost jejich povah stvrdil anekdotou: „Maminka si vždycky přála, abychom byli jako bratři Čapkovi. Splnilo se jí to však jen jednou,” poznamenal. „Když jsem byl na vojně, a byl jsem intelektuálně vyprahlý, vytvořil jsem si vlastní zašifrovaný jazyk, napsal jsem povídku, kterou jsem dal Václavovi přečíst s otázkou, co si o tom myslí. Přimělo ho to k napsání vlastní hry, v které použil postavy, které jsem si vymyslel."
Ten únorový večer se v Domě u UNESCO vzpomínalo na Václava Havla jako na "dokonalého Evropana", disidenta a dramaturga absurdního divada, který „odmítal žít ve lži” a „nečekal na Godota”, jak vtipně poznamenal německý filozof André Glucksmann oceněný Havlovou nadací VIZE 2000. Václav Havel nám dal sbohem 15. prosince 2011, nechal nám tu však svůj odkaz. Díky lidem jako byl Václav Havel, dnešní generace ví, že svoboda není zadarmo a je třeba za ni bojovat.
