Vyberte si jazyk
V Evropě se děje spousta zneklidňujících věcí, ale o její budoucnost se není třeba obávat. To, že krize trvá delší dobu, v nás vyvolává pocit, že se zhoršuje.
Výstražné znamení přišlo 23. března, kdy portugalská vláda podala demisi poté, co parlament odmítl plán na oživení veřejných financí podporovaný Unií. Portugalsko čelící dvojí krizi – politické a hospodářské – se tak stalo třetí zemí eurozóny, která za poslední rok požádala Evropskou unii a MMF o finanční pomoc. Po Řecku, které dostalo 100 miliard eur, a Irsku, jemuž bylo přiděleno 85 miliard eur, už na seznamu figurují další státy a odborníci se obávají dominového efektu.
EU představuje časem prověřený mechanismus
Katastrofický scénář se často poslouchá lépe než racionální vysvětlení. Raději bych měl tedy napsat Unii nekrolog než optimisticky analyzovat situaci. Tím spíš, že nejsem povahou optimista. A přitom z různých důvodů v Unii stále věřím.
Evropská unie je dobrý mechanismus, léty budovaný a zdokonalovaný, sletovaný společným trhem a v případě většiny zemí i společnou měnou. Z evropských úspěchů mají (často aniž si to uvědomují) prospěch nejen evropští občané, ale i podniky, banky, instituce a v neposlední řadě i sousední země. Evropská integrace je jako vzduch, který doceníme až tehdy, když nám začne chybět. Žít se bez něj nedá, nanejvýš krátkou chvíli, kdy zadržíte dech. Což Evropa právě teď dělá.
EU a eurozóna mají navzdory slabosti kancléřky Merkelové a prezidenta Sarkozyho silnou politickou základnu, za níž stojí několik desetiletí evropského konsensu. Kurz k Evropě neovlivní to, zda je v Paříži, Berlíně, Římě nebo v Madridu u moci levice nebo pravice. Populismus evropských představitelů a sledování národních zájmů sice zdraví Unie ohrožují, ale ne natolik, aby to vedlo k jejímu rozpadu.
Provázanost mezi zeměmi, trhy, politickými stranami a nakonec i lidmi je v Unii tak veliká, že rozsah nákladů spojených s evropskou desintegrací motivuje politické a ekonomické elity i běžné občany k tomu, aby se snažili. Stávky, blokády či demonstrace odborových organizací z celé Evropy v Bruselu jsou svého druhu divadlem, chvilkovým očištěním v souladu s řeckou teorií katarze.
Jejich hněv pramení z toho, že není tak dobře, jako bylo, že evropské fondy přestaly téct proudem a že mladí musejí pracovat víc a platit za lenost rodičů, jejichž generace opomněla nutnost šetřit v zájmu lepší budoucnosti. Unie, alespoň ta stará, ztloustla a zlenivěla.
Přínosná zkušenost postkomunistických států
S rozšířením na Východ získala EU v roce 2004 nové zkušenosti, které by jí v době úspornosti mohly posloužit. Uvědomil jsem si to nedávno díky estonskému prezidentovi Toomasi Hendriku Ilvesovi, který vysvětloval, proč Estonci a Lotyši přijímají s pokorou reformy, jako je například snižování platů a důchodů, které by občany Západu vyhnaly do ulic. „Poté, co jsme zažili sovětský systém, po masových deportacích a represích nejsme ještě my, Evropané z Východu, připraveni usnout na vavřínech,“ řekl. Poláci, Lotyši a Estonci vědí, že vstupem do Evropy vyhráli los v loterii, ale že nic není navždy a nic není zadarmo.
Evropa se nadále přizpůsobuje novým podmínkám, i když změny nejsou tak rychlé, jak bychom si přáli. Záchranný mechanismus eurozóny začne fungovat teprve za několik let [v roce 2013]. Pakt pro euro plus, který by měl vést k větší konkurenceschopnosti a disciplíně, také nepřinese okamžité výsledky.
Pružnost Unii umožnila překonat v minulosti různé krize. Tentokrát, jak tvrdí Paweł Świeboda, evropský analytik a vedoucí polského think-tanku DemosEuropa, jsou protesty neúměrně slabé ve srovnání s rozsahem změn, k nimž dochází v EU. Evropa zasahuje členským státům stále hlouběji do řízení. To je novinka.
Evropa bude stobat, ale přežije
Cenou za překonání krize bude ještě větší koordinace hospodářské politiky týkající se daňového a důchodového systému či veřejného dluhu. Myšlenku sociálního státu bude třeba pověsit na hřebík a pracovat tvrději a déle – a šetřit.
Nicméně si můžeme být jisti, že Unie přežije, i když se to neobejde bez jizev a ran. EU se změní, bude mít ještě menší sklon k rozšiřování, a co se integrace týče, bude ještě více nestejnorodá. Země eurozóny budou nuceny prohlubovat integraci, což se dříve nebo později stane výzvou pro Velkou Británii, která chce zůstat mimo eurozónu, ale zároveň odmítá přijít o vliv u unijního stolu.
Důsledkem krize bude ještě větší kontrola národních hospodářství a veřejných financí členských států ze strany Bruselu, stejně jako menší štědrost, pokud jde o prostředky z evropských fondů. Bitva o rozpočet na období let 2014-2020 bude velice tvrdá. Na nekrolog Evropské unie ale ještě není čas. Věřím tomu, přestože vize rozpadu eurozóny, bankrotu několika států, masových nepokojů a politického chaosu by byla publicisticky daleko působivější než pokus přesvědčit čtenáře, že Evropa projde krizí jako těžkou chřipkou.
