Vyberte si jazyk
Italové a Španělé jsou líní a nespolehliví, Řekové zas podfukáři. O Norech a Dánech raději nemluvit. Za mého mládí tyto úsudky sloužily k charakterizování jednotlivých národností. Poté téměř vymizely. Anebo alespoň nebyly přípustné a je skutečnou ironií dějin sledovat, jak se dnes do Evropy vracejí v plné síle.
Jestliže se vracejí, tak je to nepochybně díky hospodářské situaci na jihu Evropy. A toto „díky“ není jen ironií. Možná, že je vlastně dobře Evropanům připomenout skutečnost, že se i nadále nezajímají jeden o druhého, že si zůstali cizí i přes několik desetiletí velkých řečí a vyznávání víry v evropské společenství, do kterého nám zřejmě činí tolik potíž dát vlastní přesvědčení, ať už pochází od srdce či rozumu.
Evropská rozmanitost může být obohacující a malebná, ale pokud dáme do popředí to, co nás jasně odlišuje a nikoliv to, co nás spojuje, tak to možná může špatně skončit. Dvě světové války, kterými si Evropa prošla, jsou toho dostatečným důkazem. Ve chvíli, kdy se vrátil mír, tak jsme kladli důraz právě na věci, které nás spojují. Na úkor národních států se do popředí postavila Evropa, která dostala jeden operativní cíl: už nikdy válku.
Tento jednoduchý a transparentní cíl po dlouhou dobu fungoval tak dobře, že mladí Evropané dnes při zmínce o něm jen pokrčí rameny. V jejich očích je mír naprostou samozřejmostí. Válku znají jen z televize či je pro ně něčím velmi vzdáleným. Ani konflikty, které zmítaly ve 20. století Balkánem zřejmě jejich přesvědčením, že válka je tím, co se odehrává „tam“ a nikoliv „tady“ neotřásly. Nicméně – a právě v tom spočívá ono evropské dilema – Evropě se nepodařilo stanovit si i jiný ideál než tento mír.
Rozšíření není zdrojem zájmu
Cestovat letadlem za dobrou cenu, telefonovat levněji? Nemuset vystávat fronty na hraničních přechodech? Snadněji studovat či podnikat v zahraničí? Dát si na severu Švédska pizzu a na Sicílii lososa? Toto vše je skvělé a povětšinou jde tento pokrok na vrub evropské spolupráci. Ale není v tom nic, co by Švédovi z Norrlandu či obyvatelům Sicílie dalo kromě jejich místní identity identitu evropskou.
Pád komunismu a rozšíření na východ mělo potenciál poskytnout Evropě nový operativní cíl. Možná, že se jednalo o historickou příležitost. Více než 100 milionu Evropanů dostalo možnost vrátit se do Evropy založené na demokratických principech. Avšak pokud jim toto společenství nepřipadá ani jako samozřejmost ani jako něco žádoucího, co komunismus jen na čas přerušil? Tak potom je to tedy teprve opravdu špatné. Bohužel se obávám, že právě o takový případ se jedná.
Dnes se o Východoevropany nezajímáme stejně tak, jako jsme se vždy nezajímali o Jihoevropany. A totéž platí i naopak. Západoevropané dnes rozšíření na východ bezpochyby spojují spíše s korupcí a kriminalitou než s vlastním zbohatnutím. V každém případě je jisté to, že dnešní Evropané nemají k rozšíření tak silné pouto, jako měli Evropané dříve k míru. A tak cíl, který rozšíření představuje, pro Evropu není ani operativní ani sjednocující. Ale čím jej tedy nahradit?
Krásné projevy vystřídal sarkasmus
Válka je, jak každý ví, matkou všech věcí. Evropa tak, jak ji dnes známe, se zrodila z katastrofy a z tohoto důvodu byl mír jediným cílem, který byl brán v potaz. Možná bude zapotřebí si počkat na další katastrofu, abychom si mohli znovu stanovit společný cíl. To nicméně znamená, že stávající situace je normálním stavem věcí: hluboce nejednotná sebestředná a fragmentovaná Evropa, která se dala dohromady z nutnosti – ale na jak dlouho? – a ke které se hlásí politické elity, spíše vystrašené než rozhodné, zatímco nás ostatní občany zřejmě nechává naprosto lhostejnými.
A tak tedy Řek zůstává Řekem. Jinak řečeno zlodějem. Němec je zkrátka Němec. Tedy nacista a válečný zločinec. A Švéd je autista na okraji, který všemu rozumí lépe než zbytek světa. Pod odlupujícím se evropským nátěrem – Evropy obdařené vlajkou a hymnou – všechny ostatní zvláštnosti, rozdíly a historické odlišnosti zřejmě přetrvaly. A tím, jak se nikdo nestaral o to, prosít je filtrem analýzy, tak mohou v myslích lidí na sebe opět vzít podobu předsudků. Podívejme se, kam jsme tedy dospěli. Po několika bezhvězdných řeckých nocích přenechaly krásné evropské projevy své místo sarkasmu.
